Srdcelomným skřikuntím na nejsvětější jmena ubohá k zemi — sklesla.
Lid se odevšad sbíhal a jelikož vsudy pevně pozavíráno bylo, vypáčil násilně vráta.
Hrůzné to divadlo!
Manželka a matka patero dítek leží pod šírým nebem na slámě, krvácející z četných ran a bledá jako smrť. Větříček se ani nehýbal. Na blankytu kmitalo se hvězd na miliony. Spanilý měsíček pohlížel bledou svojí tvářičkou na obět nerozumu lidského. Veliký dav lidu na dvoře, každý v úžasu a strachu. Co shromážděný zástup šeptal a vespolek mluvil, na tom nezáleží zhola nic, toliko ale, že sobě dojista „nejistou svého života hodinu“ připomínal, bezpečně tvrditi lze.
V té přichází kněz, aby nešťastnici na odchodu ze světa tohoto připravil. Neboť bylo patrno, že rána — smrtelná a že i při nejbedlivějším ošetřování žádné není pomoci.
Stolek bílým prostřený obrusem, dvě voskové hořící svíce, krucifix, svěcená voda a bavlna, vše na rychlo snešeno. Ubohá odevzdána jsouc úplně do vůle božské smířila se, jak na katolického křesťana sluší, s kajícím srdcem s Pánem Bohem.
Teď ale následovalo nejtklivější okamžení, na kteréž milí čtenáři! nelze tak lehce zapomenouti…
