Maří. Nač svítíš?
Marg. Abys dobře viděla. (Odhaluje kolébku, zlomyslně se usmívajíc. Kolébka je černě natřená s rudým malováním, zpodobujícím důtky, věnec přetržený a ďáblovy karikatury.)
Maří (odvracujíc se). Protos mne tudy vedla?!
Marg. Je to kolíbička — hle — (ukazuje), všecka jeden květ — pěkné malování — Něco pro zdejší panenky — No, podívej se — Takovéhle kolíbičky u nás, v Mrákotíně, nebylo třeba.
Maří. A u nás jí není.
Marg. To ty myslíš — ale náš pán usoudí —
Maří. A ty budeš kolíbat.
Marg. (jedovatě). Jen abych nemusila Alenku kolíbat. Náš pán —
Maří. „Váš pán“ by sám se měl skolíbat.
Purk. (vstoupí hořejšími dveřmi, kdež stane nepozorován).
Maří. Protože na cti utrhá a křivdí a ty s ním, a sám čert aby vás kolíbal! (Odejde dveřmi v pravo.)
Marg. (křižujíc se při slově čert, popuzená hledí za ní). O našem pánu takhle — a já s ním na kolíbku! (Shlédne purkrabího.) Kdybys byl slyšel!
Purkrabí, Margreta.
Purk. Slyšel jsem, jak lála. (Sestupuje.) A král chce s ní mluvit.
Marg. To ne — a to ne, já bych jí k němu nepouštěla. Nechceť se ta (ukáže za Maří) nikoho báti, ani kolébky. Snad na krále spoléhá. Všecka ožila, jak zaslechla, že je tu. Chodíval k nim, slyším, když byl chlapcem.
Purk. Z toho budou míti hubený koláč. Král už není chlapcem, a já jsem s ním a u něho — Jáť už polesnému zasoluju.
