Jan, předešlí.
Jan (vešel dveřmi nahoře).
Marg. (se lekla. Vidouc purkrabího se kloniti, kloní se také).
Purk. Milosti Královská, kam to ráčíš?
Jan. Zač mne máš? Řekl jsem hned u brány, že nejsem král.
Purk. (nutí se do úsměvu). Milosti v to osidlo nepůjdu. Rač jen zůstati, dokavad nepřijde m. Purkart. Budeť Tvé Milosti zdrávo —
Jan (s posměškem). Zdrávo! A tobě! — Tak nepolevíš? (Sestupuje dolů.)
Purk. (proti němu). Sem do této síně! Rač jen nahoře —
Jan. Abys mne novou večeří držel — Ne, už se nedám. Toť tvá hospodyně?
Marg. (se ukloní).
Purk. Margreta.
Marg. Také z Mrákotína, Milosti královská.
Jan (ukáže na kolébku). A co tu hlídáš?
Purk. Toť ta pokutná kolébka, Milosti.
Marg. (zvedá ochotně plachtu). Pokutná kolébka, Milosti.
Jan (ironicky). Ej — spanilá — pěkně malovaná, a — pohodlná. (Bleskne mu při tom slově myšlénka, podívá se na purkrabího s úsměvem.) Bylo jí potřeba?
Purk. O hrubě, aby mrav a (s důrazem) správa zůstaly v poctivosti, aby z úředníka Tvé Milosti měli strach, a vážnost k němu.
Jan. Toť pravda.
Marg. (potěšená přisvědčuje).
Jan. A bude někdo na ní? (Ukáže na kolébku.)
Marg. (naznačuje, že dost).
Purk. Všudeť tu, Milosti, velká rozpustilost — za tu dobu, cos neráčil tu býti. — Sodoma a Gomorrha —
