M. Purk. (zhlédnuv myslivce, vážně a suše). Myslil jsem, žes doma.
Jíra. A snad že u mne J. Mil. král.
M. Purk. Už víš tedy. Mládí rádo vzpomíná na to, co mu lahodilo, byť i jedovaté bylo.
Jíra. Ochočeného jelena juž žádného nemám.
M. Purk. Ale snad laň. — Kde je vnučka.
Jíra. Laň? Vnučka? (Ostře.) Doma je. Aleno!
Alena, předešlí.
Alena (pokloní se prostě.) Vítej, pane —
M. Purk. Nikdo sem teď nepřišel?
Jíra. Cože? Sem?
M. Purk. Silentium. Tiše. (K Aleně.) Nepřišel?
Alena (poněkud v rozpacích.) Nikdo.
M. Purk. Jistá nejsi.
Jíra (stranou). Snad král (nahlas) J. Mil. král tu nebyl.
M. Purk. Schytralý lovce, přesvědčíme se sami.
Jíra (chce se Aleny tiše zeptat).
M. Purk. Jen jí nech — a pojď se mnou.
Jíra (přemáhaje zlosť). Koho ráčíš vlastně hledati.
M. Purk. (jehož podezření utvrzeno). Však ty víš. (Vejde s Jírou do stavení.)
Alena. Král je na blízku — Ale Jan! (Zaskočí k dubům, nahnutá volá za ně tlumíc hlas, ale živě). Jene! Jen dál, dál! Hledají mladého krále, utekl do lesa lovit. Počkej! (Chvátá zase zpět.)
Jíra (na prahu.) Ráčils se dobře podívati. Není ho tuto.
M. Purk (mrzutě). Není. (V tom si všimne dveří Dobroničkovy komory. Jde k nim. K Jírovi.) Tu je také něco. Otevři.
Jíra. Tam nikdo není. To je Dobroničkova komora.
M. Purk. Jen otevři.
Jíra. Je vždycky otevřeno.
