M. Purk. Ulož mu ve jméno J. Mil. císaře otce a jménem mým, a neodváží se — Myslil jsem, že ho zde v hájovně stihnu — Nemáť zbraně —
Purk. (trhne sebou). Zde v hájovně? Že snad — Teď před chvilkou zhlédl jsem tu cizince a mladý byl —
M. Purk. Ecce! Však jsem si myslil —
Purk. Stál tam (ukazuje k dubům) s vnučkou polesného.
M. Purk. S Jírovou.
Purk. Ano, s tou ochechulí svodnou.
Alena (pro sebe). I ty —
Purk. (jde k dubům, pátrá). Je pryč. Snad obešed (ukazuje) zadem do stavení se skryl. Ale tu (ukazuje) stál a líbal ji.
M. Purk. Per deos! Hajného vnučku? Král?! Víš-li jistě —
Purk. No, jistě nevím. Neznámť J. Mil. krále.
M. Purk. Proč jsi hned neřekl.
Alena (se tiše směje).
M. Purk. Toť jistě mýlka. To král nebyl. O tom mlč, ale chvátej, sežeň pacholky a přijď sem —
Purk. (odcházeje v pravo). Teď musím odtud — Ale líbal ji tu ochechuli. (Odejde).
Alena (jak M. Purkart osaměl ustoupí rychle do dveří a zajde do stavení).
M. Purk. Kdyby měl pravdu? Dřív tu byl ochočený jelen, a teď aby mladá laň — Principiis obsta —
Jíra, m. Purkart.
Jíra (přišed úvalem za řeči M. Purkarta, promluví krátce se zbrojným pacholkem. Pak rychle v před postoupí). Toť ten polívečník dvořácký, jenž jeleny —
