střevících. Na hlavě černý biret bez péra. Přes plece brašnu, z ní láhev vyčuhuje. U pasu kabelku. V ruce hůl, ve druhé svazek bylin. Dvě otépky jich má přes levé rameno, dvě u pasu.
Alena (zklamána zlehka vykřikne).
Apoteč. (mile překvapen). Á — á — to je lesní kvíteček! A nic se mne neboj. Jen po koření a (sladce se usmívaje) vonném kvítí chodím. Ej a teď vidím to nejhezčí (postoupí k Aleně) — flos mirabilis!
Alena (ustupuje). Ty-lis zpíval?
Apot. Ne to někdo opodál — jáť myslil že tu — mé lilium. Bloudím, chlapec s nůší se mi v lese ztratil. Lékovník jsem, vzácné léky a theriaca strojím, (sladce se usmívaje) i pro stonavé srdce —
Alena. To u mne neprodáš.
Jan (v pozadí pod duby se objeví).
Alena (stojíc proti apotečníkovi tváří k dubům Jana spozoruje).
Jan (jí kyne).
Alena (vzrušená, rychle k apotečníkovi). Co chceš, máš-li žízeň?
Apot. (povytáhne z brašny láhev). Ta mně zbyla — Zkus, je vománkové, dobré chuti lahodné —
Alena (netrpělivě). Ne, ne
Apot. Tak až pak, můj kvítečku — ah (sedá na lávku u sloupu) zondán jsem — ah — nohy —
Alena. Pokroč dál, abys —
Apot. (smekne biret, utírá lysou hlavu, pak skládá zvolna se sebe věci). A tady je líp — Gratias ago — (hledě na Alenu významně se usmívá.) A líp nežli v mé apotečnické zahradě plné vonných bylin. Jeť tu kvítek — mh — jako jacinthus krásně aromatský, vůně rozkošné — Tibi est nomen? Jak ti říkají?
Alena (roztržitá, valně neposlouchajíc, ohlíží se po Janovi a kyne mu tajně, aby počkal). Ale tu nemůžeš zůstat.
