Apot. (sladce). A proč? Nech mne tu, lilium údolní a sedni si také. (Ukazuje na druhou lávku.)
Alena. Ne, spěchám.
Apot. A kam, teď večer!
Apot. Co je to?
Alena (náhleť jí připadlo). To je děd — stíhá pytláky a — také lesní škůdce — věru, také kořínkáře — Někdo mu vytrhal vzácné koření.
Apot. (trhne sebou).
Alena. Nepřála bych ti — chytne-li tě, pošle tě hned na Jívnu do věže, do pytláckého kabátu.
Apot. (sbírá brašnu a dává ji na plece). Ale pro Bůh — co si myslí — to bych nerad —
Jan (ustoupiv, změněným hlasem). Ej — jsem na stopě — tady někde je ten zlořečený apotečník.
Apot. (rychle vstane). É hoře! É hoře! Kam teď — Můj kvítečku, mé —
Alena. Do stavení. Schovám tě. (Pomáhá mu sbírat květiny.) Sem do komory — honem — (Vede ho za rukáv do Dobroničkovy komory.) Ale ticho tam — sic bys musil do věže.
Apot. To ne — to ne — (Už v komoře.) Mám-li pak všechno — láhev, brašnu —
Alena. Všechno, všechno, a juž mlč, dědeček je tu. (Přirazí dvéře a zavře na petlici. Pak se rychle, smějíc se obrátí.)
Jan, Alena.
Alena. Vítej dědečku!
Jan (kvapí k ní). Alenko! (Chce ji objati.)
