Alena (popuzená). Jakož tobě, kázal li mně děd.
Purkrabí. Toť mou péčí, jsem oprávce své čeledi a já tyto neplechy všecky stavím — uslyšíš — a po tomto a za ten smích musíš uslyšet: — A uslyšíš! — (Kvapně odejde v levo.)
Alena, Maří pak Dobronička.
Alena (hledíc za ním). Co hodlá ten nevrlec nerudný?
Maří. Až dědeček uslyší! — To teď budou milé časy — A lovčí je jeho sestřenec —
Alena. Jáť bych králi žalovala.
Maří. Běž za ním do Němec někam na Rejn; a Bůh ví kdy se vrátí —
Dobronička (šedovlasý, bez vousů, s tesákem po boku a s oštěpem v ruce. Juž z úvalu.) Alenko! Dušičko! (Docházeje.) To jsou noviny.
Maří. Noviny? Jaké?
Alena (škádlivě). U milířů — volali tě —
Dobron. Nechtěl jsem se zastavit, ale když — Kdo by řekl! Užasnete! Purkrabí z Jívny bude kolébat —
Alena (se zasměje).
Maří. On, panic! (Vzpomene si.) Ah — snad. (K Aleně.) Že to bylo, jak teď hrozil.
Dobron. (sklámán, smutně). Už víte?! Že dal kolébku vytáhnout, oprášit (ukazuje), že už stojí v dolní síni —
Alena. Ne, to nevíme.
Dobron. (oživne, chutě, vesele). A že prý ji čtyři chlapi nemohli unést.
Alena (divíc se). Ne, to ne.
Maří (žasnouc). To snad tu starou pokutnou kolébku z Křivoklátu.
Dobron. Tu, tu.
