Maří. Tu, co dal císař starý odtud na Jívnu odklidit, tenkrát, když si přivezl na Křivoklát první královou — Blančí — (sedne na lavičku u sloupu zajatá novinou).
Dobron. Tu, tu — Jak té paní Blančí dal císař tenkrát schytat všechny slavíky. (Začíná žvavě a zapomínaje sedne na druhou lavičku proti Maří.) Však to vám byla krásná paní.
Alena (za tetou). Ale co ta kolébka?
Maří. No, je taková velká, květovaná —
Dobron. A to ne, květovaná není —
Maří. Vždyť jsem ji také viděla.
Dobron. A já stál u ní, a díval jsem se — je tomu dobrých čtyřicet let — kdes to byla, Alenko — to tenkrát Ivu Šímovu — věru — Ivu Šímovu dobřeť vím a pamatuju, jak jí biřic hradský upletl slaměný vrkoč a děvečky hradské ji medenicí vyzváněly, jak ji vedly — a chechtali se všichni a zpívali — a pak houp (ukazuje) s tou Ivou na kolébku, a kolíbali, až sebou házela, sem tam (ukazuje) pořád víc a víc, houpy, houp (ukazuje).
Alena (vážně). A proč ji kolébali?
Dobron. Hm, jak by nekolébali. —
Maří (rychle). Bylať taková záletná dívka, hošice helmbrechtná. — Hoši za ní hrubě chodili. —
Alena (živě). A teď snad purkrabí chce —
Jírův hlas. I ty chochtanino stará, na pekelný řetěz s tebou.
Dobron. (leknuv se, vstane). Alenko! kvítečku!
Jíra, předešlí.
Jíra. Tu je! Štěbetné krky husí! A jak by ne, ta bába nejhorší Dobronička! U žvavých, ženských kosínek. Jak je! Bylo-li v pasece purkrabího stádo? —