dary rozdávati, neber ničeho, ale vypros si zlatou skřínku.“ Orel přiletěl k zlatému carství a proměnil se v dobrého jonáka. „Ach, bratříčku rozmilý! mluví sestra; odkud ses tu vzal? kdes meškal? proč jsi tak dlouho u nás nebyl? Čím pak tě mám uhostiti?“ — Nezvi mne, nečastuj mne, ale pozvi a vyčastuj tohoto kupce, dobrého jonáka: on mě tři léta krmil a napájel. Posadila je za stoly dubové, za ubrusy kostkované, pohostila, vyčastovala; potom zavedla kupce do skladu a dává mu zlata, stříbra a drahého kamení. „Já nic nepotřebuju; dej mně jenom zlatou skřínku.“ — Vezmi ji na štěstí! vždyť jsi mého bratra tři léta krmil a napájel; a pro bratra ničeho nelituju! Kupec pobyl, pohodoval v zlatém carství; přišla doba rozloučiti se, na cestu vypraviti se. „S Bohem, povídá mu orel; nezpomínej mne zlým a hleď se — neodmykej skřínky, pokud se domů nevrátíš.“
Kupec šel domů; šel dlouho či krátko, unavil se i zachtělo se mu odpočinouti. Zastavil se na cizí louce na zemi cara Nekřtěného Čela, hleděl dlouho na zlatou skřínku, nemohl se zdržeti, odemkl ji. Jenom ji otevřel — kde se vzal tu se vzal, rozestřel se před ním veliký palác, samá ozdoba; přiběhli mnozí sluhové: „Co je libo? čeho je třeba?“ Kupec, dobrý jonák, se najedl, napil a šel spat. Car Nekřtěné Čelo spatřil, že na jeho zemi veliký palác stojí, i posílá posly: „Jděte, vyzvěďte, jaký že to nerozuma, co na mé zemi palác vystavěl a mne se nezeptal. Aby se hned odtud odebral pryč po dobrém.“ Když přišlo ke kupci takové hrozné slovo, počal přemýšleti, jak by sebral palác do skřínky, odkud vyšel. Přemýšlel dlouho, ale nic nevymyslil. Rád bych odešel, praví poslům, ale jak? nevím si rady. Poslové se vrátili a oznámili všecko caru Nekřtěnému Čelu. „At mně dá to, o čem doma neví; seberu mu pak palác do zlaté skřínky.“ Nebylo pomoci; kupec se zapřisáhl, že mu dá to, o čem doma neví; a car Nekřtěné Čelo sebral ihned palác do zlaté skřínky. Kupec vzal zlatou skřínku a dal se na cestu.
Či za dlouho, či za krátko, přichází kupec domů. Kup-
