Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/83

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


odtud ven. Na to místo sletělo se holubic hejno ohromné, pokryly celou louku; uprostřed stál zlatý trůn. Za chvilku se ozářilo nebe i země — letí povětřím zlatý vůz, je v něm zapřaženo šest ohnivych draků; na voze sedí královna Helena Moudrá — takové krásy nevýmluvné, že nelze ani vypsati, ani vymysliti, ba ani v pohádce pověděti. Sestoupila s vozu, sedla na zlatý trůn, počala k sobě volati holubice a učiti je různým moudrostem. Skončila učení, vyskočila na vůz a byla ta tam! Tu se všecky holubice do jedné sebraly se zelené louky a letěly každá na svou stranu; ptáček pěnice letěl v patách za třemi sestrami, a octl se spolu s nimi v ložnici. Holubice udeřily sebou o koberec — udělaly se krásnými dívkami, a pěnice udeřila sebou a proměnila se ve vojáka. „Odkud, ses tu vzal?“ vyptávají se ho dívky. — Byl jsem za vámi na zelené louce, viděl jsem krásnou královnu na zlatém trůnu a slyšel, jak vás učila královna různým chytrostem. „Tvoje štěstí, žes odtud vyvázl! Vždyť tato královna jest — Helena Moudrá, naše mocná velitelka. Kdyby byla měla s sebou svou čarodějnou knihu, byla by tě hned poznala — a tehdy nebyl bys ušel zlé smrti. Měj se na pozoru, vojáku! nelítej už na zelenou louku, nedívej se na Helenu Moudrou, sice složíš bujnou hlavu.“ Voják se neleká a nedbá těch řečí. Dočkal se druhé noci, udeřil sebou o koberec a udělal se ptáčkem pěnicí Přiletěla pěnice na zelenou louku, schovala se pod rybízový keř, dívá se na Helenu Moudrou, kochá se v její kráse nenáhledné, i myslí: „Kdybych dostal takovou ženu — nežádal bych si už nic na světě! Poletím za ní a zvím, kde bydlí.“ Helena Moudrá sestoupila se zlatého trůnu, sedla do svého vozu a nesla se povětřím k svému divnému paláci; v patách za ní letěla také pěnice. Královna přijela do paláce; jí naproti vyběhly chůvy a společnice, vzaly ji pod paže a uvedly do malovaných komnat. A ptáček pěnice odletěl do zahrady, vybral si krásný strom, který stál zrovna pod oknem královniny ložnice, usedl na větvičce a počal zpívati tak pěkně a žalostně, že královna celou noc očí nezamhouřila — pořád poslouchala.