Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/84

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Jak vyšlo jenom krásné slunečko, zvolala Helena Moudrá hlučným hlasem: „Chůvy a společnice! běžte honem do zahrady, chyťte mně ptáčka pěnici.“ Chůvy a společnice vyběhly do zahrady, počaly chytati ptáčka zpěváčka; ale co s nimi stařenami! pěnice poletovala se kře na keř, neodletuje daleko a nedá se chytiti. Královna se nemohla dočkati, vyběhla do zelené zahrady, chce sama ptáčka chytiti; přichází ke kři — ptáček se s větvičky nehýbe, sedí spustě křidélka - jakoby na ni čekal. Královna se zradovala, vzala ptačka do rukou, přinesla do paláce, posadila do zlaté klece a pověsila ve své ložnici. Minul den, slunce zašlo, Helena Moudrá zaletěla na zelenou louku, vrátila se, počala snímati své ozdoby, rozstrojila se a lehla do postele. Pěnice se dívá na její tělo bílé, na její krásu nenahlednou a třese se po celém těle. Jak mile královna usnula, ptáček pěnice proměnil se v mouchu, vyletěl ze zlaté klece, udeřil sebou o podlahu a udělal se dobrým jonákem. Přistoupil dobrý jonák ku královnině postélce, hleděl na krasavici, nemohl se zdržeti a lusk ji v cukrová ústa. Hle — královna se probouzí, on se proměnil rychle v mouchu, vletěl do klece a udělal se ptáčkem pěnicí. Helena Moudrá otevřela oči, ohlédla se kolem — nikde nikoho: „Patrně se mi to ve snách zdálo,“ myslí si. Obrátila se na druhý bok a usnula opět. Ale voják nemá stání; zkusil toho podruhé a potřetí — královna spí zticha, po každém políbení se probouzí. Po třetím políbení vstala s postele a praví: „Je tu cosi a ne nadarmo! podívám se do čarodějné knihy.“ Podívala se do své čarodějné knihy a poznala hned, že v zlaté kleci nesedí obyčejný pták pěnice, nýbrž mladý voják. „Ach, ty nerozumo! zvolala Helena Moudrá; vylez z klece ven. Svou nepravdu zaplatíš životem.“ Nebylo pomoci — ptáček pěnice vyletěl ze zlaté klece, udeřil sebou o podlahu a proměnil se v dobrého jonáka. Voják padl na kolena před královnou a počal prositi za odpuštění. „Tobě není odpuštění, darebáku!“ odpověděla Helena Moudrá a zavolala kata, aby sťal vojákovi hlavu. Kde se vzal tu se vzal — stál před ní velikán se sekerou