Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/76

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


velice, že jich nyní neoklame: „Zajisté vás dovedu k dobré vodě!“ Bohatýři že to zkusí ještě jednou a baba jaga přivedla je k druhé studni. Strýc Ranec ulomil se stromu suchou větev a hodil do studně: větev ještě nedoletěla vody, a už pučela, rozzelenala se a rozkvetla. „To je dobrá voda!“ řekl Ranec. Slepý omočil jí své oči — a v tom prohlédl; spustil beznohého do vody — a narostly mu nohy. Zradovali se a praví mezi sebou: „Nyní musíme babě jaze zaplatiti; pustíme-li ji, nebudeme nikdy jisti, vždycky bude zle mysliti.“ Vrátili se k ohnivé studni a hodili tam babu jagu: tak zahynula.

Potom Ranec strýc, dubová čepice, pojal kupeckou dcerku za ženu a všichni tři vybrali se do království Anny Krásné vysvobodit Ivana carovice. Přicházeli k hlavnímu městu, vidí: Ivan carovic žene stádo krav. „Stůj, pastucho! povídá Ranec strýc, kam ženeš ty krávy?“ Odpovídá mu carovic: „Ženu na královský dvůr; — královna pokaždé sama čítá, jsou-li krávy všecky.“ — Tu máš, pastucho, můj oděv, obleč na sebe, já obleknu tvůj a poženu krávy. „Ne, bratře; toho nemohu učiniti; jak to královna zví, bude mně běda.“ — Neboj se, nic ti nebude. Za to ti ručí Ranec strýc, dubová čepice. Ivan carovic vzdechnul a praví: „Ech, dobrý člověče! kdyby živ byl Ranec strýček, nepásl bych v poli těchto krav.“ Tu Ranec strýc, dubová čepice, dal se mu poznati, kdo je; Ivan carovic objal ho pevně a zalil se slzami: „Nenadál jsem se, že tě uvidím!“ Vyměnili si své šaty; strýček hnal krávy na královský dvůr. Anna Krásná vyšla na balkon a čítala krávy, jsou-li všecky, a kázala je zahnati do chléva. Všecky krávy vešly do chléva, jenom poslední zůstala u dveří státi a napřáhla ocas. Ranec přiskočil: „Nač tu čekáš, ty psí maso?“ uchvátil ji za ocas, smeknul a stáhl kůži. Královna to spatřila a křičí zvučným hlasem: „Co to dělá ošklivec pastucha! „Vemte ho a přiveďte ke mně!“ Sluhové chytili Rance a vlekli do paláce; on jde, neodmlouvá, v sebe doufá. Přivedli ho ku královně; pohledla naň a táže se: „Kdo jsi? Odkud jsi se tu vzal?“ — Já jsem ten, kterémus nohy uťala a na peň posa-