Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/73

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


lovna Anna Krásná ho budí a stěžuje si: „Poslouchej, carovici, ty pořád spíš — nic neslyšíš! A tvůj strýc mě nic neposlouchá, řídí naschvál koně na pahrbky a výmoly — chce nás se světa sprovoditi; domlouvala jsem mu po dobrém, ale on se mně posmívá. Nechci býti na světě, jestli ho nepotresceš!“ Ivan carovic se z polosnění na svého strýce velice rozzlobil a dal ho na vůli královny: dělej s ním, co sama chceš. Královna přikázala mu useknouti obě nohy. Ranec jal se jí nadávati: Nechť si potrpím, myslí si, však také carovic pozná, co je bída. Usekli Ranci strýci obě nohy. Královna ohledla se kolem a spatřila stranou vysoký peň; zavolala sluhy a kázala ho posaditi na ten peň, a Ivana carovice uvázala na provázek ke kolesce, obrátila se a jela do svého království. Ranec strýc, dubová čepice, sedí na pni, pláče hořkými slzami: S Bohem, praví, Ivane carovici! vzpomeneš na mne! Ale Ivan carovic hopkuje za koleskou; ví, že udělal chybu, ale vrátiti se není možná. Královna Anna Krásná přijela do své říše a kázala Ivanu carovici pásti krávy. Každý den ráno chodí se stádem do širého pole a večer je honí nazpátek do královského dvoru; té doby sedí královna na balkoně a přepočítává, jsouli krávy všecky. Počítá a káže carovici hnáti je do chléva a polední krávu pod ocas políbiti: ta kráva to už ví — přijde ke dveřím, zastaví se a zdvihne ocas…

Ranec strýc sedí na pni den, druhý a třetí, nepije, nejí; nemůže nijak slézti, bude muset umříti hladnou smrtí. Nedaleko od tohoto místa byl hustý les; v tom lese býval slepý silnomohutný bohatýr; živil se jenom tím, jak ucítil, že okolo něho nějaká zvěř běží: zajíc nebo liška nebo medvěd — hned za ním; chytne a oběd je hotov. Bohatýr ten byl rychlý v nohy a žádné zvěři skákavé nepodařilo se, aby mu utekla. Jednou se přihodilo toto: Liška okolo něho proklouzla; bohatýr ji uslyšel a v patách za ní; doběhla k tomu vysokému pni a slepý bohatýr hnal se za ní a v běhu jak udeřil čelem o peň, tak ho i s kořenem vyvrátil. Ranec se svalil na zem a táže se: „Kdo jsi ty?“ — Já, slepý bohatýr, bydlím v lese třicet let