Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/72

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


široký dvůr a přistoupí k tobě carovic a položí na tebe svou ruku — stůj tiše, nestřihni uchem; a jak na tebe sedne, proboř se po samé kotníky do země a jdi pod ním těžkým krokem, jakobys měl na hřbetě nesmírný náklad. Bohatýrský kůň vyslechl rozkaz a spustil se položivý na zem. Ranec ho vzal za ocas a hodil ho ku konírně: „Hej kočí a pacholci! zaveďte na stání toto psí maso.“ Dočkali se druhého dne; přišel čas jeti k oddavkám: královně přivezli kolesku a Ivanu carovici přivedli bohatýrského hřebce. Lid se sbíhal se všech stran — nesčíslné zástupy. Z paláce bělokamenného vyšli ženich s nevěstou; královna sedla do kolesky a čeká, co bude s Ivanem carovicem. Čarodějný kůň roznese jeho kadeře po větru, rozmetá jeho kosti po širém poli. Přistupuje Ivan carovic ku hřebci, klade mu ruku na hřbet, nohu do střemene — hřebec stojí jako vkopaný, uchem nestřihne. Vsedl naň carovic — čarodějný kůň probořil se po kotníky do země; sdělali s něho dvanáct řetězů - jal se kůň vykračovati rovným těžkým krokem a pot se s něho lije jako kroupy. „Jaký bohatýr! Jaká ohromná síla!“ praví lid dívaje se na carovice. Oddali ženicha s nevěstou; vycházeli z kostela, vzali jeden druhého za ruku. Zachtělo se královně ještě jednou pokusiti sílu Ivana carovice, stiskla mu ruku tak silně, že toho nemohl vydržeti: krev vstoupila do tváře, oči pod čelo vystoupily. „Tak ty jsi takový bohatýr! myslí si královna; tvůj strýc mě pěkně podvedl — ale darmo vám to nemine.“

Královna Anna Krásná žije s Ivanem carovicem jak náleží ženě s bohodaným mužem, všelijak ho slovy loudí, ale sama myslí jenom, jak by zahubila Rance strýce, dubovou čepici; s carovicem bez strýce si snadno pomůže. Co si navymýšlela všelijakých klevet, Ivan carovic nedával na její slova, vždy litoval svého strýce. Za rok praví své ženě: „Milá moje manželko, krásná královno! chce se mně jeti spolu s tebou do své říše.“ — Třeba, pojedeme; mně samé se dávno chce spatřiti tvoji říši. Sebrali se a jeli; strýce Rance za kočího posadili. Jeli, jeli; Ivan carovic cestou usnul. Najednou krá-