svého dobrého koně a vyjel takovým jonákem, že nelze ani v pohádce pověděti, ani pěrem vypsati. I srazili se v širém poli; boj netrval dlouho: Ivan kupecký syn zabil mouřenínského prince. Tu teprve zvěděl král, že Nevěda není potvora, ale silnomohutný a krásný bohatýr a udělal ho svým nástupcem. Ivan kupecký syn počal se svou královnou žíti a dobře se míti. Otce svého vzal k sobě, a macechu dal utratiti.
33. Licho jednooké.
Byl jeden kovář. „Co, povídá, jak živ jsem neviděl žádného hoře. Povídají: na světě prý je hoře; půjdu a vyhledám si ho. Vzal a šel, pěkně vypil a šel hledat hoře. Potká ho krejčí. „Pozdrav Bůh!“ — Dejž to Bůh. „Kam jdeš?“ — Co, bratře, všichni říkají: na světě prý je hoře; já jsem jak živ žádného neviděl, jdu ho hledat. „Pojďme spolu. Také mně se dobře vede, také jsem hoře neviděl; pojďme, hledejme ho.“ Tedy šli, šli; přišli do lesa, do hustého temného lesa, našli malou stezku, šli po ní — po úzounké stezce. Šli, šli po té stezce, tu vidí: chaloupka stojí velká. Noc; není kam jíti. „Sem, povídají, zajděme do této ohaloupky. Vešli do ní; tam není nikoho, prázno, nepěkně. Sedli si a sedí. Tu jde vysoká ženština, vychrtlá, křivá, jednooká. „A, povídá, mám hostí. Pěkně vítám.“ — Děkujeme, babičko, přišli jsme k tobě na nocleh. „Nu, dobře, bude něco k večeři.“ Oni se polekali. Tehdy šla, přinesla velikou nůši dříví; přinesla nůši dříví, naložila do peci a zatopila. Přišla k nim, vzala jednoho, krejčího, zabila ho, vsadila do peci a poklízela. Kovář sedí a myslí si: Co je dělati, co počíti? Ona vzala a povečeřela. Kovář se dívá do peci a povídá: „Babičko, já jsem kovář.“ — Co umíš kovati? „Já umím všecko.“ — Tak mně ukuj oko. „Dobře, povídá, máš-li pak nějaký provaz? Musím tě svázati, sice se nebudeš držeti, až bych ti oko zasazoval.“ Ona šla, přinesla dva provazy, jeden tenší, a druhý tlustší. Svázal ji jedním, který byl tenší. „Nuže, babičko, obrať se!“ Ona se obrátila a přetrhla provaz. Vzal druhý provaz a tímto pro-
