vazem ji pěkně sdrhl: „Obrať se, babičko!“ Obrátila se, provazu nepřetrhla. On vzal šídlo, rozpálil ho, nasadil jí na oko, na zdravé, vzal sekeru a obuchem buch na šídlo. Trhla sebou, roztrhla provaz a sedla na prahu. „Počkej, padouchu, nyní mně neujdeš!“ On vidí, že je zase zle; sedí a přemýšlí: Co mám dělati? Potom přišly ovce ze stáda; zahnala ovce do své jizby na noc. A kovář tu také nocoval. Ráno počala ovce vypouštěti. On vzal kožich, obrátil ho srstí navrch, oblekl a přilezl k ní jako ovečka. Ona pouštěla pořád po jedné; popadne každou za hřbet a vyhodí ven. Také on přileze; ona i jeho vzala za hřbet a vyhodila. Vyhodila ho, on vstal a povídá: „S Bohem, Licho, vystál jsem od tebe dost; už mi nic neuděláš.“ Ona povídá: „Počkej, ještě vystojíš, ještěs mi neutekl!“
A kovář šel zase do lesa po úzounké pěšince. Dívá se: ve stromě sekerka se zlatou rukovětí; zachtělo se mu jí. Jak vzal sekerku do ruky, ruka se k ní přilepila. Co počne? nijak ji nemůže odtrhnouti. Ohlídl se dozadu: Licho jde k němu a volá: „Vidíš, padouchu, neutekls mně!“ Kovář vydělal nožík, měl ho v kapse, a jak ruku řeže tak řeže; uřezal ji a šel dál. Přišel do své dědiny a počal ukazovat ruku, že nyní viděl Licho. „Podívejte se, povídá, jaké ono je: já, povídá, jsem bez ruky a mého kamaráda dokonce snědlo.“ Tu má také pohádka konec.
Zapsal ve voroněžské gub., v nižněděvickém újezdě P. I. Vtorov.
34. Marko Bohatý a Vasil Nešťastný.[1]
V jednom carství, v jednom mocnářstvi byl velmi bohatý kupec. Měl jednu dceru Anastasiji Krásnou a bylo jí teprve pět let. Kupcovi říkali Marko, příjmením Bohatý. Marko nemohl vystát žebráků: jak se který k jeho oknu přiblíží, hned ho káže služebníkům vyhnati a psami vyštvati.
Jednou přišli k oknu dva šediví stařečci. Marko je spatřil a kázal jich psami vyštvati. To uslyšela Anastasije
- ↑ Srovnej Erbenovu překrásnou pohádku: Tři zlaté vlasy Děda Vševěda.
