Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/124

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


řemenech, a ať se s tebou děje co děje, ať se ti ukáže co ukáže — neboj se ničeho, lež a neříkej nic.“ Královna domluvila, rozloučila se a odjela; a Ivan kupecký syn počal píti, veseliti se, a jak půlnoc udeřila — lehl na ukázané místo. Najednou zahučela bouře, rozlehl se hluk a hrom, znenadání padají všecky zdi, probořují se do pekla; do sálu se sběhlo plno čertů, dali se do křiku, počali tanec; ale jak uviděli hosta, počali naň pouštěti všelijaké strachy. Tu přibíhá odkudsi šikovatel: „Ach, Ivane kupecký synu! co ti to napadlo? vždyť tě hledají jako zběha; jdi rychle, sice bude zle. Za šikovatelem běží hejtman, za hejtmanem major, za majorem plukovník: „Co tu děláš, darebáku? Chce se ti patrně běhati ulicí! Hej, přineste sem čerstvé hůlky!“ Nečistí duchové dali se do práce a nanosili celé kopce hůlek; ale Ivan kupecký syn ani muk, leží a mlčí. „Ach, ošklivec! praví plukovník, on se hůlek nebojí; bez pochyby jich na vojně několikrát zkusil. Pošlete ke mně četu vojáků s nabitými ručnicemi, at ho, ničemu, zastřelí!“ Jakoby ze země vyrostla — tu stojí četa vojska; rozlehlo se komando, vojáci míří… jenom vypálit. Najednou zazpívali kohouti — a všecko v tom okamžiku zmizelo: pryč jsou vojáci, komandanti, hůlky. Nazejtří jede královna do paláce — už byla od hlavy po prsa bílá, lidé a koně podobně. „Zaplať Bůh, vojáče! praví královna; viděl jsi strach, ale uvidíš ještě více. Hleď, nelekej se, posluž mně ještě dvě noci; udělám tě šťastným!“ Počali spolu jísti a píti, veseliti se; potom královna odjela a Ivan kupecký syn lehl na své místo. O půlnoci zahučela bouře, rozlehl se hluk a hrom, sběhli se nečistí duchové, počali křičeti, tancovati… „Ach, braši, voják je tu zas, zvolal chromý, jednooký čertík. Jak se sem naučil chodit! Co tu děláš, či nechtěl bys nám snad vzíti palác? Hned půjdu a povím to dědovi.“ A děd se ozývá sám, káže čertům přinésti kovárnu a rozpáliti železné pruty: „Těmi pruty žhavými ho probodáte do samých kostí, aby znal a věděl, jak se do cizího domu chodí.“ Čerti ještě nepřipravili kovárnu, když kohouti zazpívali — a všecko v tom okamžiku zmizelo.