Třetího dne jede do paláce královna, Ivan se dívá a diví: královna, její lidé i koně byli po kolena bílí. „Zaplať Bůh, vojáku! za věrnou službu! jak se ti vede?“ — Posud jsem živ a zdráv, vaše výsosti! „Nu, ještě třetí noc; tu máš kožich, obleč ho na sebe, sice tě nečistí drápy roztrhají… Jsou nyní velice zlí!“ Sedli spolu za stůl, jedli, pili, veselili se; potom se královna rozloučila a Ivan kupecký syn oblekl kožich, udělal kříž a lehl na dřívější místo. Uhodila půlnoc — zahučela bouře, hlukem a hromem třásl se celý palác; sběhlo se čertů množství nevídané neslýchané, chromých, křivých a všeho spůsobu. Obořili se na Ivana kupeckého syna: „Vemte ho, darebákal chopte se ho, trhejte ho!“ — i počali ho pazoury drápati; ten drápne, drápne druhý, ale pazoury zůstávají všecky v kožichu. „Ne, braši, tak se na něho nedostaneme; vezměme jeho otce a matku a derme kůži s živých!“ V tom okamžiku přivlekli Ivanovy rodiče a počali je pazoury dříti; oni křičí: „Ivane holoubku! smiluj se, sejdi se svého místa; za tebe drou s nás živých kůži.“ Ivan kupecký syn leží, nehýbe sebou, mlčí. Tu zazpívali kohouti — a najednou všecko zmizelo, jakoby tam nikdy nic nebylo. Ráno jede královna — koně bílé, lidé bílí, ona sama všecka čistá a taková krasavice, že si krásnější nelze ani pomysliti: viděti, jak se z kostečky do kostečky mozeček přelívá. „Viděls strach, povídá královna Ivanu kupeckému synu; už ho více nebude! Bůh ti zaplať za službu; nyní pojďme odsud rychle pryč!“ — Ne, královno, odpovídá Ivan kupecký syn, měl bych si hodinku nebo dvě oddechnouti. „Chraň se! budeš odpočívati — bude po tobě veta.“ Vyšli z paláce a dali se na cestu. když byli kus cesty, praví královna: „Ohlédni se, dobrý jonáku, co se děje vzadu.“ Ivan se ohlédnul — po paláci nebylo ani památky, propadl se do země a na tom místě plamen plápolá. „Tak bychom byli zhynuli, kdybychom se byli obmeškali!“ řekla královna a podává mu míšek: „Vezmi, toto není obyčejný míšek; jestli budeš potřebovati peněz, jenom míškem potřes a hned se posypou
