Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/115

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


s puškami, s děly, s prapory; ode všech plukův posílají ke kupci reporty a on jim dává rozkazy: vojska jdou, hudba hrá, prapory poletují… kupec se natěšil, vzal trubku, zatroubil z druhého konce, — všecko zmizelo. „Máte pěkné věci, ale pro mne se nehodí! řekl střelec; vojska a koráby náleží carovi, já jsem obyčejný voják. Chcete-li se mnou handlovati, dejte mně za jednoho sluhu nevidomka všecky tři vzácnosti.“ — Nebude to mnoho? — „Nu, jak myslíte; ale jinak nedám!“ Kupci si pomyslili: „Nač je nám tato zahrada, tyto pluky a válečné koráby? Raději je vyměníme, aspoň se bez starosti nasytíme a napijeme.“ Dali své vzácnosti střelcovi a povidají: „Ej, Šmat-rozume! my tě bereme s sebou; budeš-li nam sloužiti věrně a pravdivě?“ — Proč bych nesloužil? mně je jedno, u koho bydlím. Kupci se vrátili na své koráby a počali všecky lodníky napájeti, častovati: „Nuže, Šmat rozume, hýbej se!“ Opili se všichni a usnuli tvrdým spánkem. A střelec sedí v zlaté besídce, zamyslil se a povídá: „Ech, škoda, kde pak je nyní můj věrný sluha Šmat rozum?“ — „Tu jsem, pane!“ Střelec se zaradoval: „Není-li čas, abychom šli domů?“ Jenom to dořekl, když ho uchvátil bujný vichr a nesl povětřím. Kupci se probudili i zachtělo se jim pití po opičce: „Ej, Šmat rozume, dej nám, ať zapijeme opici.“ Nikdo se neozývá, nikdo neposluhuje. Ať křičeli sebe více, at rozkazovali sebe více — nikde nic! „Nu, pánové, napálil nás ten chlap. Nyní ho čert najde! ostrov je pryč i zlatá besídka.“ Kupci bědovali, potom zdvihli plachty a plavili se kam bylo třeba. — Rychle přiletěl střelec do svého mocnářství, spustil se vedle siného moře na pusté místo. „Ej, Šmat rozume! nelze tu vystavěti palác?“ — Proč by ne? hned bude hotov. Už tu stál palác a takový nádherný, že nelze ani pověděti: byl dvakrát tak krásný jako královský. Střelec otevřel skřínku a okolo paláce byla zahrada, s vzácnými stromy a květinami. Střelec sedí u otevřeného okna a těší se svou zahradou — najednou vletěla oknem hrdlička, udeřila sebou o zem a proměnila se v jeho mladou ženu. Objali se, pozdravili se, počali se jeden