druhého vyptávati, jeden druhému vypravovati. Žena povídá střelci: „Od té doby, cos odešel z domu, létala jsem pořád po lesích a po hájích osiřelou hrdličkou.“ Nazejtří ráno vyšel král na balkon, pohledl na moře a vidí — na samém břehu stojí nový palác a okolo paláce zelená zahrada. „Jaký nevědomec opovážil se stavěti na mé zemi, nezeptav se mne?“ Běželi rychlíci, vyzvěděli a ohlašují, že ten palác je od střelce vystaven, a že on v paláci bydlí sám se ženou. Král se rozhněval ještě více, kázal sebrati vojsko a jíti na pomoří, zahradu do kořen vyvrátiti, palác na drobné kousky roztlouci a střelce a ženu jeho vydati na lítou smrt. Střelec spatřil, že naň jde silné vojsko královské, vzal honem sekeru, ťuk a ťuk, stojí tu koráb! ťuknul stokrát — udělal sto korábů. Potom vzal roh, zatroubil jednou — přivalila se pěchota, zatroubil podruhé — přivalila se jízda. Běží k němu náčelníci z pluků, z korábů a čekají na rozkazy. Střelec rozkázal, aby počali bitvu; v tom zahrála hudba, udeřili v bubny, pluky se hnuly: pěchota poráží královské vojáky, jízda je stíhá a zajímá, a na korábech bouchají do města z děl až vlasy vstávají. Král vidí, že jeho vojsko utíká, běží sám, aby je zastavil — ale kde! Neminulo půl hodiny, když jeho samého zabili. Když bylo po bitvě, sebral se lid a počal střelce prositi, aby vzal do svých rukou celé mocnářství. On byl srozuměn a stal se králem a žena jeho královnou.
28. Poklad.
V kterémsi carství žil stařec se stařenou ve veliké chudobě. Neminulo ani mnoho ani málo času — stařena umřela. Venku byla zima třeskntá, ostrý mráz. Stařec šel po sousedech a po známých, aby mu pomohli vykopati hrob; ale sousedé a známí, znajíce jeho velikou chudobu, odepřeli všichni. Stařec šel k popovi, a v dědině jejich byl pop lakotný, nesvědomitý. „Buď tak laskav, povídá, otče, pochovej mou stařenu.“ — A máš-li pak peníze, abys za pohřeb zaplatil? Za-
