Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/109

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


poněvadž už těchto šest let vysloužili. Nazejtří zavolal král komendanta, obořil se na něho a vyhrožoval: „Co ty, povídá, či si děláš se mnou žerty? Vidím, že ti na hlavě nic nezáleží. Hleď, abys našel příležitost, jak bychom Fedota střelce na zlou smrt vydali.“ — Vaše královské veličenstvo! dovolte, až se rozmyslím; snad se to podaří. Komendant šel pustými místy a uličkami, potká ho baba jaga: „Stůj, královský sluho! znám tvoje myšlenky; chceš, pomohu tvému hoři?“ — Pomoz, babičko! střelec se vrátil a přivezl jelena zlatorohébo. „Och, už jsem slyšela! on je prostý člověk, zahubiti ho nebylo by těžko — jako by si člověk šňupl — ale má velice chytrou ženu. Nu, dáme mu jinou hádanku, s kterou nebude tak snadno hotov. Jdi ku králi a řekni: ať pošle střelce tam — nevím kam, přines to — nevím co. Tuto úlohu na věky věkův nevykoná: buď se nevrátí anebo přijde s prázdnýma rukama.“ Komendant odměnil babu jagu zlatem a běžel ku králi; král ho vyslechl a kázal zavolati střelce. „Nu, Fedote! tys u mne, jonák, první střelec v družině. Vykonals mně jednu službu — přivedls jelena zlatorohého; vykonej také druhou: jdi tam — nevím kam, přines to — nevím co! Ale pamatuj si: jestli nepřineseš — tuhle můj meč, tvá hlava preč!“ Střelec se otočil dokola na levo a vyšel z paláce; přichází domů zarmoucený, zamyšlený. Táže se ho žena: „Co se rmoutíš, milý? či tě potkalo jaké neštěstí?“ — Ech, povídá, jedno soužení mám s krku a druhé přišlo; posílá mě král tam — nevím kam, káže přinésti to — nevím co. Skrze tvoji krásu všecky bědy nesu! — „Ano, to je služba nemalá! aby tam přišel, musí jíti devět let, a nazpátek devět — dohromady osmnáct let; a bude-li to co platno, ví Bůh!“ — Co je dělat, co si počít? „Modli se Bohu a lehni spat; jitro je moudřejší večera. Zítra zvíš všecko. Střelec lehl spat a žena jeho dočkala se noci, otevřela čarodějnou knihu — a v tom stáli před ní dva jonáci: Co je libo, čeho třeba ?“ — Nevíte-li jak to nastrojiti: jíti tam — nevím kam, přinésti to — nevím co. „Ne, to nevíme.“ Zavřela knihu a jonáci zmizeli s očí. Ráno budí sřel-