střelec-smělec, jménem Fedot; trefoval do cíle na vlas, skoro nikdy se nechybil; za to ho král měl velmi rád a všecky jeho kamarády. Jednou vyšel na hon časně ráno; zašel do temného hustého lesa a vidí: sedí na stromě hrdlička. Fedot obrátil ručnici, namířil, vypálil — a zlomil ptákovi křídlo; spadl pták se stromu na syrou zemi. Myslivec jej zdvihl, chce mu utrhnouti hlavu a položiti do brašny. I promluvila k němu hrdlička: „Ach, střelče smělče! neutrhuj mojí bujné hlavičky, nesprovázej mne s bílého světa; raději mě vezmi živou, dones domů, posaď na okénko a dívej se: jak na mne přijde dřímota, v tu chvíli mě udeř hřbetem ruky — a dosáhneš velikého štěstí!“ Myslivec se velice podivil: Co je to? myslí si; na pohled pták a mluví lidským hlasem! To se mi ještě nikdy nepřihodilo…“ Zanesl ptáka domů, posadil na okénko a stojí a čeká. Minula chvíle — hrdlička položila svou hlavičku pod křidélko a zdřímla; myslivec zdvihl pravou ruku, udeřil ji hřbetem ruky lehounce — hrdlička padla na zem a udělala se dívkou a takovou krásnou, že nelze pomysliti ani vypraviti, leda v pohádce pověděti. Druhé podobné krasavice nebylo na celém světě. Mluví k dobrému mládci, královskému střelci: „Uměl jsi mě dostati, uměj se mnou i žíti; ty mně budeš souzeným mužem a já tobě bohodanou ženou!“ Zůstali na tom; Fedot se oženil, těší se s mladou ženou a na službu svou nezapomíná; každého jitra vezme svou ručnici, jde do lesa, nastřílí různé zvěře a zanese do královské kuchyně. Žena vidí, že se od toho lovu celý utrmácel i praví k němu: „Poslouchej, příteli! je mi tě líto; každý boží den se trmácíš, chodíš po lesích a po bahnech, vracíš se vždycky promoklý domů a nemáme z toho žádného užitku. Co to za řemeslo! Ja vím o jiném, to nebude bez výdělku. Opatř si sto rublů a ještě sto a já všecko spravím.“ Fedot šel ke kamarádům: u jednoho si vypůjčil rubl, u druhého dva a tak sebral zrovna dvě stě rublů. Přinesl je ženě. „Na, povídá žena, nakup za všecky tyto peníze rozmanitého hedbáví.“ Střelec koupil za dvě stě rozmanitého hedbáví. Žena je vzala a praví: „Nestarej se, pomodli se Bohu a lehni
Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/104
Vzhled