Feuilleton.
Epištoly k mému strýčkovi.
V.
Musím vám nejmilejší můj strýčku! hned napřed oznámit, že se až posud jako osyk a na celém těle chvěju. Však jsem jim za to dal, že budou na mne do nejdelší zajisté smrti pamatovat! Pro budoucnost zajde jim, těmto sousedům, k něčemu takém u jistě všechna chuť! Považte si to jen můj strýčku!
Byloť to za panování pantáty Bacha, léta Páně 185. a pak zase o něco později za vladaření pana ze Schmerlingů 186. když jsem se byl stál vandrovníkem po vlasti Moravské. Jdu přímo za nosem nenechávaje žádné hospody a žádné dědiny v pokoji. Schylovalo se už k večeru dne 5. října, když jsem právě ku vesnici * * * přicházel. Tu najednou slyším: bum, bum, bum bum bum! Aha, myslím sobě, to bude jistě ňaká tam komedie! Anebo víte-li strýčku! nač jsem si zpoměl? Nevěda právě, kdy nám svátého M artina připadá, domníval jsem se, že v dědině konati budou sousedé „Slavnost svatomartínských sýpek.“ Anebo všeho do třetice, myslel jsem, že tam kdosi vodí medvěda na ukážku mládeži, aby se cvičila v přírodopisů a v dobrých mravech. Počkej chlapíku! to bude merenda! A musím se vám strýčku můj! přiznati, že já merendy anebo švandy jakékoliv velice rád mám. Pročež nohy na ramena a chvátám úprkem do milé dědiny.
Ach, hrozné to divadlo! V eškerá dědina je vzhůru! Kde které děcko, chlapci, děvčata, chůvy, pohůnci i staří mezi dvéřmi, všecko brálo podíl na tomto divadle. Všecko jásalo a smálo, se tak, že pro neobyčejný rámus hned jsem bolení v mozku a pchaní v srdci dostal. Zatím prodral jsem se dosti pracně až k samému jevišti. Než co jsem uhlídal. Závrať v hlavě, kola v očích se mně dělaly když jsem viděl co se děje. Vykonávalo se právo „venkovských sousedů,“ zákona a lidskosti neznalých. Byl totiž kdosi obžalován z polní krádeže, tedy chytli ho bez velkých okolků, a za pokutu měl po dědině u průvodu jednoho, souseda a bubeníka voděn býti. Tento ortel ze starého ještě haraburdí pocházející, tak hrozně mě dojal, že jsem počal křičeti: Co je to medvěd, vlk anebo hyéna? že ho chcete veřejně na odiv stavěti?! — Nic však platno. Vidím zástup, jenž se mi jen smál, slyším ustavičně ono: „Bum bum!“ Tážu se pak co se bude díti ? Tu se mi vykládalo: „Vidíte tam onu sochu sv. Anny, sv. Krišpina anebo sv. Václava? U té sochy stojí člověk, jenž má u sebe nakradené věci z pole, hrách a zelí. Bubeník svolává děti, chasu a lid, aby přišli a veřejnou činili hanbu a potupu polnímu zloději. Pak ho povedou skrz celou dědinu u všeobecném pokřiku rozpustilé mládeže.
A jak se mi vyprávělo, tak se i na vlas splnilo. Já strýčku, jsem to všecko viděl; ale při tomto podivném divadle začalo mi být jak si horko. Krév valila se k mozku, já jsem více nebyl sebe mocen! Měl jsem šikovnou špaňhelku v ruce, jako za zlatých časů tak zvaní „Feldbébli,“ a jak jsem mlátil do zvěře tak jsem mlátil, až jsem veškerý ten houf šťastně rozprášil. Hříšník zůstal samojediný, jejž jsem odevzdal zákonitému úřadu k vyšetřování.
Strýčku můj! osměluju se tázati vás, zdaž jsem dobře čili zle učinil? Rmoutím se nad zaslepenou surovostí lidskou a protož bylbych velice rád, kdybyste mě potěšil, hlavně i proto, an slyším, že co podobného také i v jiných obcích, jako n. d. v A. — B. — C. — D se bylo páchalo. Jak ale strýčenku můj! nestalo-li se také něco takového i v obci vaší? Nevodili také u vás „medvěda“ v lidské podobě s hrachem anebo s hlávkami s bubnem po dědině? — „ Aj! synovče můj! myslíte si — toť opovážlivá od tebe otázka! Kterakby se mohla naše obec tak velice. zapomenouti, aby udělala z člověka zhřešivšího — krvožížnivého medvěda Mroulíka? Což pak neznáš ještě od hodů osvícené naše sousedy, jenžto v lidskosti a v zákonech výborně se znají? Což pak nevíš ničehož o našem p. starostu, o našem úřadě, o našem sousedu. Ti by dali každému, uklvali-by ho v obci, kdyby navrhnul podobný trest pro polní zloděje!“
Chraň Bůh! strýčku můj! aby snad nějaké zlé mínění o vaší obci mi na mysl vstoupilo. Ale kdyby snad někdy měla přece laskominy dostat na takovou truchlivou komediu, tu bych rád věděl, zdaž byste to strýčku! schvaloval a sousedy v úmyslu stvrzoval? Už napřed mohu se zajisté těšiti, znaje vás co nábožného, citlivého a poněkud študvrovaného muže, žebyste ostatním sousedům notně posvítil, až by hned vlčí mhlu dostali. Zrovna byste jim zajisté řekl: „Hle, hle! vy tomu rozumíte, jako koza petrželí! Pryč s takovým právem sprostoty lidské, pryč s takovou spravedlností pěstního násilí! Pryč s takovým trestem, kterýž každou jiskérku citu v srdci kárance udušuje a našu mládež znemravňuje!“ Výborně! Výborně! Strýčku můj nejmilejší! Za takové náhledy zasluhujete vavřínový věnec. Těm pak ale, kteříby rádi z chybujícího člověka nadělali žravých medvědů bez mravního citu, posíláme železnou klecu s prosbou, aby sami do ní zavřiť se dali a nezvedená cháska ať jich potom na veřejné ulici v kleci posměchem a potupou hodně dráždí!
