stenky. Muži jsou vysocí, krásní, těla svižného. Orba, písně, hudba a zbraň — jsou nejdražší pro ně předměty, s nimiž také od útlého takořka mládí až do smrti se stýkají. Dobré zbraně Srb váží sobě velice a pistolí tím více, čím uměleji a drahocenněji jsou vyzdobeny. Divě krásná příroda, kamkoli po vlasti jejich se ohledneš, všude mocně a platně v povahu lidu toho působila, že nezkrocenosť, ohnivosť a těkavosť — rysy to u druhých Slovanů méně obyčejné — u nich vedle poměrů historických a společenských i přírodou samou podporovány. Ani krb domácí dlouho neměl pro Srba toho kouzla, by povahu jeho zjemnil a životu klidnějšímu přizpůsobil; pouta svazků manželských, rodinných i přátelských nebývala tu nijakou pohnutkou, by vzdal se života dobrodružného, by opustil strmě posněžené hory a bratry hajduky. Nad otce a matku, nad obětovnosť chotí a lásku milenčinu vážil sobě i váží Srb pobratima, a pobratimství, toť mu zákonem svrchovaným. Pobratimovi lásku, věrnosť, pobratimovi život obětuje junák srbský!
A jaký to svazek pobratimství? junáci srozumivše se a lásku přátelskou sobě slíbivše, oděni nejlepším šatem a opatřeni nejskvostnější zbraní přicházejí do církve (chrámu) se pobratřit. Tu pokleknuvše se svícemi rozžatými odpovídají knězi na otázku, zdali bratřími jsou, že »z lásky«. Na to kněz vykládá jim, že není to obtížná služba, spolu-li milovati a se nesvaditi mají. Když pak slib věčného přátelství vyslovili, kněz žehná jim a posvátné modlitby vykonav i blahořečí, načež tito políbivše se před shromážděným lidem políbením míru, vycházejí z chrámu a po horách rozléhá se na počesť nových pobratimů mohutná střelba. Při veselí přátelském a domácí radovánce rozdávají se na památku dary a přítomný kněz zdvihá první číši na zdraví pobratimův připíjeje: »U zdravlje nošega pobratimstva! da bi do godine pili i zdravo bili, kudkod išli, da bi jeden za druhoga pitao! Ljubili se neomrazili umnogo lětah i godinah.« Na to rozezvučí se kobzy a zpěv, hudba, tanec střídá se navzájem.
Beze zpěvu není u Srbův ani jediné slavnosti, ani jediného obyčeje národního. A přece po písni-li se ohlížíš, ani nejmenší zmínky nenajdeš ve veliké knize národní historie, ani jediného básníka nepoznáš, jenž by i jedinou píseň byl zaznamenal v dějinách uplynulých století! Dobré stránky života národního, rozvoj rodinného a pospolitého života — zůstaly od tehdejších kronikářů zcela nepovšimnuty. Nejstarší — ač kusé svědectví — čteme u byzantského letopisce Gregora Nikefora, jenž psal o pouti své po Makedonii a Srbsku, kterou léta 1325—1326 vykonal.
Zmíniv se o bohoslužbě bulharské a srbské dokládá, že skončivše modlitby »beze strachu a hlasno pěli zvuky velebnými slávu mužův«. Nejslavnější mužové, o kterých pěje dnešní píseň srbská a bulharská: Relja († 1343), Momčilo († 1360), králevic Marko († 1394), Bogdan Jug, Lazar, Vuk, Miloš atd., objevují se všickni v dějinách i poesii lidu srbského až po rok 1326. Tvrdí-li však vážný letopisec řecký, že shromáždění Slované »beze strachu a hlasno pěli slávu mužův«, poznáváme ve výroku jeho, že to svědectví o dávné epické poesii lidu srbského, která od nynější epiky byla zatlačena. Byly to zajisté písně o junáckých hrdinách, o knězech a starešinách, jichž jmen a skutkův nevšimla si pozdější historie, poněvadž písním těm, různé osoby a skutky oslavujícím, scházel epický střed, scházel bohatýr, kolem jehož osoby děj v nich opěvaný by se otáčel.
Teprve XIV. a XV. století dalo slovanské epice národní na balkanském poloostrově nový impuls; Turci, o záhubě slavných druhdy slovanských říší úsilím pracující, dali vznik novému hrdinskému věku a v něm nové epické poesii. Junáci národa srbského za víru a svobodu národní bojující, byli tím středem nového zpěvu epického a hlavní jeho osobou, hlavním předmětem proslavený po Srbsku, Bulharsku i Chorvatsku hrdina, králevic Marko. Sláva jeho a pověsť o junácích za víru a svobodu bojujících roznesla se po všem národě a pronikla i ku kmenům, jež zápasů krutých byly ušetřeny. Tak vypisuje Slovinec Kuripešič, jenž r. 1531 byl tajemníkem
