vládu jiného programu, pak v Rakousku bude se klidně a výborně vládnouti, a změn potřebí nebude.
Politiku volné ruky bude moci vésti delegace česká jen proti vládě, která stojíc na stanovisku široké samosprávy zemí prováděním tohoto programu usnadňovala by obnovení práva státního. Neboť tolik jest jisto, že čím menší bude rozdíl mezi stavem nynějším a tím stavem, jenž by nastal po zavedení státního práva, tím snadněji dá se provésti právo státní, poněvadž je to menší převrat.
Proti vládě však, která by prohlásila, že nechce provedení státního práva, nebo která by prováděla zákony, jež čelí k roztržení země nebo stěžují obnovení práva státního, musí státi na stanovisku rozhodné opposice. Ale nejen delegace, nýbrž také lid musí provésti důsledky tohoto postavení. Musí zříkati se drobných úspěchů, podávati petice jen sněmu zemskému a to tak, že pokud jde o věci radě říšské příslušící, žádal by na sněmu, aby tento o věc onu požádal říšskou radu. Neboť vláda by opposiční poslance nesměla viděti mezi prosebníky. Lid by musil býti obětovný ve příspěvcích na věci politické — zkrátka musilo by se ve skutcích lidu viděti, že je odhodlán jíti v opposici své rozhodněji a rozhodněji v před.
Tato opposice čili odpor vedena by mohla býti buď na říšské radě čili aktivně, činně nebo
