Stříbro na hladině/XXVI

Stříbro na hladině
XXV	XXVI

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXVI
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Dny jsou nabity bouří, Jenny, Olsen a Maya se navzájem vyhýbají.

Paní Olsenová se stáhla do sebe a do ničeho nezasahuje.

Jen jaro přichází blíž a blíž, dává rozkvést květům a včely z Olsenovy zahrady přilétají až do okna a lesknou se jako kapky žlutého medu.

Prchající zima nechává v místnostech vlahý chlad.

Maya sedává na zemi u krbu a dívá se do ohně. Vpíjí se očima do plamenů a její rozpuštěné vlasy jí zahalují jako měkký plášť. Slupka, kterou jí obalil život mezi bělochy, praská a Maya se znovu učí hledat v ohni a vodě vidinu své budoucnosti.

Do města nevychází. Je šťastna, že smí být v domě, kde žije Syn Větru. Nepřemýšlí o tom, jak dlouho její štěstí potrvá. Na dne jejího srdce však leží nezvratná jistota, že jednou skončí.

Ale Maya nechce myslet na konec. Vzpomíná na začátek, na své dětské zbožňování Muže, který má slunce na hlavě, a na vše, co se nyní spojilo v jediný hluboký cit. Zpívá si jednotvárné nápěvy svého kmene, kterým Olsen naslouchá z povzdálí a s tlukoucím srdcem. Někdy na něj promlouvá svou řeči a vypráví mu o dlouhé cestě severem, z níž se vrátila polomrtvá v náručí Zpívajícího Luka, o tom, jak se probudila na nízkém lůžku pod světlým stanem a spatřila poprvé bílého člověka.

Olsen ví, že si schválně přivolává minulost, že se jí oslňuje a že připomíná i jemu …

Ale nepřipomíná sama.

Jednoho dne zařinčí zvonek u dveří jako na poplach.

Richard North vpadne do domu se svým smíchem. Stará paní ho vítá jako spasení.

„Pojďte dál, Dicku, Jens přijde za chvíli. Jak dlouho už jste u nás nebyl?“

Paní Olsenová v duchu počítá.

„Už přes pět let,“ říká North, „už jsem se na severu tak zahrabal, že se ani neodvážím do většího města. Odvykl jsem slušným způsobům …“

Jeho radostná tvář ho usvědčuje ze lži.

Na chodbě se ozvou kroky.

„Okamžik,“ omluví se paní Olsenová a otevře dveře.

„Jensi, máš tu návštěvu.“

Ale doktor už poznal známou postavu otevřenými dveřmi.

„Vítám tě, Dicku, zdržíš se samozřejmě několik dní, jinak jsi sem nemusel vůbec chodit,“ nutí se do žertu, zasměje se, North však na něj udiveně pohlédne.

„To víš, pár dní tu zůstanu. Mám konečně delší dovolenou.“ jeho oči jsou ve střehu. Něco zde není v pořádku.

„Kde máš paní?“

Olsen tázavě pohlédne 11a matku

„Ještě se nevrátila,“ odpoví paní Olsenová.

„Je na čaji u známých,“ lékařova slova jsou podbarvena ironií. „To víš, v určitých kruzích je to nejmódnější zábava.“

Paní Olsenová hledá příbor a lékař odvádí přítele do své pracovny.

„Jak jsi to myslel s těmi kruhy?“ North se nedá přerušit ve svém uvažování. „Patříš snad mezi ně ty?“

Lékař postřehne v jeho chování mírný výsměch. Zavrtí záporně hlavou. North mávne rukou na oko lhostejně.

„Už jsem myslel, že člověk, jako jsi ty, propadne také těm maloměšťáckým duchaprázdnostem.“

„Má žena jim propadla.“

Ach!

„Nemáte tedy stejné názory?“ North nemiluje okolky.

Lékař sebou podrážděně trhne.

„Naše názory se naprosto různí, bohužel.“

North se dál neptá. Tou větou je vysvětlen dojem z Olsenova chování. V pracovně padne jeho pohled nejprve na zdi. Zkoumá, kolik úlovků přibylo Zdá se mu však, že ještě ubylo.

„Jensi, kde máš kůže, sežrali ti je moli?“

„Pohleď,“ pokyne mu Olsen místo odpovědi.

Northův pohled padne do rohu, kde na kožešinách odpočívá dívka. Když je spatří, vstane a jde jim vstříc. Je nějak známá, ale North neví jak.

„Maya,“ řekne Olsen krátce na vysvětlenou.

„Malý muž,“ vydechne dívka a oči se jí rozzáří jako démanty. /

Northův údiv nemá konce. Ta krásná, temnooká, jakoby zlatě opálená dívka, to že je dítě, které kdysi poznal v táboře Indiánů u Severní řeky?

„Vládce kouzelného ptáka už nezná Stříbrnou Květinu z kmene Medvědů?“

Dívka bere jeho ruku, sklání se a tiskne si ji na srdce.

A North už poznává.

Ta řeč, které nyní už těžko rozumí, ten pozdrav, ne, není pochyby, je to skutečně Maya.

Od myšlenky k řeči není u Northa nikdy daleko.

Bere ji za ruce.

„Víš, že jsi krásná?“

„Bílé dívky jsou krásnější,“ říká Maya smutně a její pohled ulpívá na Olsenově tváři.

„Nevěř, Mayo,“ a Olsen obejme na okamžik její ramena. Ten okamžik patří jen jim dvěma.

„Pozor, Jensi,“ řekne North víc vážně než žertem. Maya plaše vyklouzne z pokoje.

Olsen pokrčí rameny.

„Pozor?“

„Nezdá se ti, že je do tebe zamilovaná?“

Olsen se rozběhne po pokoji.

„Nezdá. Jsem si tím jist.“

Maya neslyšně vchází s podnosem a kouřícími šálky. Lékařova věta ji přibije k zemi.

„A ty?“ zeptá se North téměř bez dechu.

Maya se tiše vsune mezi knihovnu a sametový závěs. Slyší Olsenův hlas provázený těžkým povzdechem.

„Já právě tak.“

Následuje výkřik.

„Jensi, měj na mysli ten rozdíl!“

„Není žádný!“ vykřikne Olsen, jako by se hádal sám se sebou.

North se k němu nakloní.

„Víš dobře, že je.“

„Ano,“ ozve se temně z Olsenových úst. Lékař přiznává svou druhou porážku.

„Uvědomuješ si vůbec, co to může mít za následky a mimo to jsi ženat.“

Olsenův smích řeže. Jeho rozčilení se však vybije a chvějící se ruce zklidní. Promluví docela normálně.

„Nebudou následky, Dicku, ani cokoli jiného. Odjedu zase, jako jsem odjíždíval dřív.“

North nezapírá, že je otřesen. Vzpomíná, jak mu tehdy rozmlouval ten bláznivý nápad s Mayou. Na takovýhle konec však ani ve snu nepomyslil.

„Nebylo by líp, kdyby odjela sama?“

„A kam, prosím tě?“ utrhne se Olsen.

„Tam, odkud přišla. Do tábora Medvědů.“ North je rozhodnut řešit přítelův případ energicky.

Olsen se znova rozběhne od okna k oknu.

„Nesmysl! Už nikdy by nemohla žít tak primitivně, jako žila tenkrát. Odjedu já, už jsem se rozhodl. Odjedu kamkoliv.“

Maya se tiskne ke knihovně, podnos v rukou se jí chvěje, vřelý čaj stéká v drobounkých kapičkách po stěnách šálků. Přes všechnu lásku neopustí Syn Větru svůj domov. Ona sama je zde cizí a její skutečný domov je tábor u Severní řeky. Přestává vzpomínat na začátek příběhu a začíná myslet na konec.

Tak tiše, jak vstoupila, vyklouzne zpod závěsu a přichází k mužům, kteří jsou k ní otočeni zády.

„Jdeš jako duch,“ řekne Olsen a pohladí ji očima.

North si ji prohlíží s ještě větší zvědavostí. Pozoruje její chování, její hovor, pohyby, uznává všechny její přednosti, obdivuje se jejímu půvabu, ale rozum mu neodbytně našeptává: rudoška, rudoška.

„Doufám, že dostaneš rozum,“ říká pro Mayu zdánlivě nesrozumitelně, ale Maya rozumí.

„Musím,“ říká Olsen a dívá se zamyšleně do konvice s čajem.

Příchod paní Olsenové dá jejich rozmluvě jiný směr.

Bílý úplněk se vznáší na bezmračném nebi jako lampion. Ovlhlé střechy domů jsou jako poprášeny jinovatkou a do otevřených oken padá voňavý vzduch chladné jarní noci.

Maya leží na kožišinách s rukama za hlavou. Hledí upřeně do stropu a uvažuje. Pak vstane a po špičkách jde k psacímu stolu. Chvíli hledá v zásuvkách. Najde mapu. Dlouho je nad ní skloněna. Měsíční světlo stačí jejím bystrým očím. Vzdělání jí pomáhá nalézt cestu k domovu. Pak najde ještě jízdní řád a přípravy jsou skončeny. O půl čtvrté ráno odjíždí první vlak Hodiny na zdi, osvětlené měsícem, ukazují dvě po půlnoci.

Maya oblékne šaty a plášť. Bosa jde chodbou do pokoje, kde dříve bydlela. Spí tam nyní North, ale Maya z kmene Medvědů se umí neslyšně plížit. Ve skříni má domorodý oblek a zbraně. Vezme je a klika za ní neslyšně zapadne. Zabalí vše, jak nejlépe umí, a obuje se. Noc je ještě chladná. Vezme také mapu a Olsenův kompas. To je vše. Dopis psát nebude. Stojí uprostřed pokoje a po tváři jí stékají slzy. Nebrání se jim, ani je neutírá. Naplavují se na její zmatenou duši jako uklidňující hladina. Tikot hodin ji přiměje k odchodu. Za dveřmi, kde tuší Syna Větru, se zastaví. Přitiskne ruku na srdce. „Stříbrná Květina se vrací,“ šeptá do tmy, „a loučí se s tebou, Synu Větru…’“ Pak jde.

Domovní dveře jsou zamčeny, a tak Maya vyskočí otevřeným oknem. Jde rychle a neohlíží se, aby se nerozběhla zpátky. Vlak ji unáší celý den a skoro celou noc.

Známá vůně volného prostoru jí vnikne do hrdla. Oči utkví na obzoru, kde se táhne modrá čára lesů.

Kolem není živá duše.

Maya vybalí indiánský šat. Rozčeše své dlouhé vlasy a uplete z nich copy, které jí těžce padají přes boky. Nasadí pernatou čelenku zdobenou stříbrnými plátky a kůží z hranostaje, pres rameno vezme toulec se šípy a do ruky luk. Ponechá si jen kompas a mapu Všechno ostatní nechá ležet. Jde rychle a vytrvale. Nezchoulostivěla příliš za dobu bělošského života. Večer zastřelí ptáka a upeče jej na ohni.

Ráno ji vzbudí ještě za šera, večer ji uspává na loži z orosené trávy. Východy slunce odměřují délku jejího návratu.

Maya jde a jde. Krátké odpočinky na její cestě patří vzpomínce na Syna Větru, s kterým se rozloučila jen její ústa. Srdce se nikdy nerozloučí.

Úplněk už dávno nesvítí, brzy bude zas nový.

Maya došla k Severní řece. Napila se z dlaní a chvíli pozorovala rej ryb pod hladinou. Pak zahodila do proudu mapu a kompas. Není jich už třeba. Půjde jen stále proti proudu.

Žlutozelený tok Severní řeky je nyní jejím průvodcem. Vede ji za dne i noci, večer ji uspává, ráno ji probouzí. Maya jde.

Zbraně jí opatřují potravu, řeka jí dává pít.

Její oči ubíhají napřed proti proudu, jako by chtěly uniknout vzpomínkám, které za nimi putují v Mayině srdci. A jednou, nedlouho po východu slunce, spatří na vodě pohupující se člun. Maya se skryje za křoví s šípem na tětivě. Člun pluje níž a níž a Mayino srdce se rozbuší. Ten známý znak na přídi… a ten člověk v něm! S výkřikem se rozběhne po břehu. „Zpívající Luk … Zpívající Luk!“ Indián v loďce se vztyčí. Několik rozmachů a člun je u břehu.

„Maya,“ vykřikne Indián a v jeho hlase zní nevěřící údiv a pak bezmezná radost. Maya se mu jeví jako neskutečná vidina, která se nesmí zaplašit ani slovem. Stojí oslněn a mlčí. Na jejím hrdle spatří náhrdelník z medvědích zubů, svůj dar a zavalí jej radost. Nemůže ji unést, chtěl by klesnout na zem a hledět k ní vzhůru, tak jako ve chvílích samoty hledívá do hlubokého nebe. Nosí jeho dar! Nezapomněla!

„Vrátila jsem se,“ ozve se tiše Maya „Vezme mě Zpívající Luk do svého člunu?“

Zpívající Luk jen kývá. Není slov, kterými by řekl, že teprve teď přijel na lov, a že už nebude lovit, protože poveze Stříbrnou Květinu vzhůru proti proudu do stanů svého kmene.

Náhle odhodí zbraně a zmizí v lese. Za malou chvíli se vrátí s náručí bílých květin.

„Jsi jako jitro, když vychází slunce a měsíc ještě nezapadl,“ promlouvá tiše a snímá jí s hlavy čelenku. Rozpouští jí vlasy a vplétá do nich nádherné květiny, které v jejích temných vlnách probleskují a září jako nejkrásnější klenoty.

A člun pluje vzhůru proti proudu.

Zpívající Luk Maye nedovolí, aby mu pomáhala pádlovat. Sedí na zádi, krásný jako bronzový bůžek, jeho svaly rytmicky pracují. Chvíli obdivně mlčí, chvíli vypráví.

V táboře se skoro nic nezměnilo. Náčelník Šedý Orel je stále silný a zdravý. Jen několik starých bojovníků zemřelo, mezi nimi též kouzelník.

Po jeho smrti nastal v táboře pokoj a klid. I jeho nejvěrnější stoupenci se podřídili náčelníkovi a s lidmi od Černých skal byl uzavřen trvalý mír.

Maya poslouchá s rukama v klíně. Vůně květin v jejích vlasech přilákala lesní včely a pestré motýly. Oblétají jí hlavu, usedají jí na ramena, vítr ji lehce hladí po čele a člun se pohupuje.

Na řeku padá namodralý večer a v záhybu se objeví tábor kmene Medvědů.

Maya rozčíleně vstane. Loďka se zakymácí.

Zpívající Luk opatrně pádluje.

Na břehu se sbíhají lidé.

Maya hledá náčelnický stan. Vidí jej a spatří také postavu, která z něho vybíhá. Její otec.

„Náčelníkova dcera se Vrací!“ zavolá Zpívající Luk přes vodu.

Lidí na břehu přibývá.

Náčelníkova dcera stojí na přídi štíhlá, nehybná, ověnčená květy.

Šedý Orel přiběhne až na samý břeh a vztáhne k ní ruce.

Maya ho vidí závojem slz.