Stříbro na hladině/XXV

Stříbro na hladině
XXIV	XXV	XXVI

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXV
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Sníh na Hoodově zahradě mizí. Ledová kůra v zmrzlém bazénu popraskala a úlomky ledu klesají ke dnu a zvolna se rozpouštějí.

Chlapcům se stýská po Maye. Mary přijela na návštěvu k strýčkovi, který má velikou farmu s mnoha tisíci kusy dobytka. Na Mayu pozapomněla v radosti, že bude cestovat po horách, spát ve stanu a jezdit na koni.

Edwin a Jack chodí za doktorem Olsenem a vyptávají se na Mayu. Při každé hře jim chybí. Ale doktor odpovídá na jejich otázky kuse. Neví, co Maya dělá, neví, jak se učí, jak se jí vede. Jenom někdy dá chlapcům přečíst některý její dopis a zamyšleně se dívá, jak hltají každou jeho řádku. „Máte ji rádi?“

Už po několikáté se jich ptá.

„Máme,“ přisvědčuje Edwin.

Jack se náhle dopálí.

„My ji máme rádi. Ale vy ne!“ zlobí se na lékaře, že jim odvezl kamarádku. Jsou ti velcí lidé divní!

Olsen sebou trhne.

„Já ne? A proč?“

„Proč jste ji nenechal u vás. Proč jste ji poslal pryč. Tam jistě nejsou na ni hodní a Maya se jistě trápí!“

Olsen si malého chlapce zamyšleně prohlíží.

„Nevěř tomu. Má se dobře, sama to přece píše.“

„Pojď už domů,“ pobídne ho Edwin, který dostal strach, že se doktor Olsen rozzlobí nad prostořekostí jeho bratra. Jack se nedá pobízet.

„Ale řekl jsem mu to!“ chlubí se venku.

„Jen podruhé raději mlč,“ nabádá jej Edwin, který je už moudřejší a leccos ve městě zaslechl. Svěřil se s tím tenkrát mamince

„Ničeho si nevšímej, Edwine, a nic neposlouchej,“ řekla mu. „Pan doktor je hodný člověk. O těch pomluvách mu nesmíš povědět.“

Edwin nepověděl. Vždyť už je velký chlapec a vidí sám, že lékaře něco tíží. „Pan doktor se už nesměje,“ svěřuje mu Jack, ale Edwin se rozhněvá.

„Ty podruhé mlč,“ opakuje mu, „nebo dostaneš!“ dodá s autoritou staršího sourozence a Jack se té výhrůžce ani nebrání.

Doktor Olsen je stále jako na odchodu. Své malé zavazadlo má stále připraveno. Čeká jen, až ho to silněji zavolá. Nemůže to dlouho trvat. Vzdal se místa v nemocnici. Pohledy jeho bývalých přátel se lámou na ostří jeho očí.

Jenny ho ztratila nadobro. Zbylo mu po ní jen prázdné bolestivé místo. Chová se k ní vlídně a zdvořile, a to je všechno. Přestaly večery u klavíru. Jenny zašla příliš daleko.

Pomalu se smiřuje i ona.

Olsen si žije po svém. Čte, studuje a pořádá si věci svého svědomí. Nezapírá si, že se mu po Maye stýská. Často si ji představuje jako bělošku a na Jennině místě. Chybí mu její mlčenlivá přítomnost, tím více mu chybí, čím více lhostejní jeho rozhovory s Jenny.

Náhle sám naráží na to, co sám neuznává.

Na rozdíl rasy Maya tím trpěla od svého příchodu do města a trpí tím jistě i teď. Pokud byla ještě u nich, snažil se on i jeho matka, aby z Mayina vědomí zmizel pocit tohoto rozdílu. Nyní, když o všem chladně rozmýšlí, poznává, že pro své přesvědčení o rovnosti všech lidí kromě matky a Mayi samotné nezískal nikoho.

Klade si různé otázky, sám si dává odpovědi, které ho neuspokojují. Jaký je rozdíl mezi bílými a barevnými? Jen takový, že barevní žijí v daleko horších podmínkách, které ubíjejí jejich schopnosti a nadání v zárodku.

Olsen ví, že běh světa nepředělá, těší se vsak myšlenkou, že vše, o čem hodiny a hodiny přemýšlí, jednou přijde, snad za několik staletí, ale že to přijít musí, protože se lidé nemohou rozdělovat tak dlouho, až by se stal jeden druhému nepřítelem.

Do jeho úvah náhle vpadne vodopád událostí. Jednoho dne se vrátí Maya. Vyhublá, bledá, s horečnýma očima. Paní Olsenová je rozčilena, doktor čeká na vysvětlení.

Paní Jenny práskne dveřmi a provokativně opustí dům.

„Nepůjdu tam,“ šeptá Maya a celá se chvěje. „Proč jste mě tam posílal?“

Olsenovo hradlo konečně propustí pár slov.

„Co se stalo?“

Maya vypráví o všem, co zamlčovala v dopisech, o své opuštěnosti, o posměchu a pohrdání svých spolužaček a jak nakonec, když už to bylo nesnesitelné, řekla jim otevřeně to, co její otec Šedý Orel nejednou vyprávěl bojovníkům u poradního ohně.

Křičela tenkrát a její oči žhnuly jako oči dravce.

„Vaše náboženství učí o lásce k bližnímu, ale vy máte prázdná srdce. Já, podle vašeho mínění pohanka, jsem přišla mezi vás a chtěla jsem vám dokázat, že i Velký Duch rudých lidí nabádá k lásce a vy jste mě přijali s posměchem, místo abyste se styděli, že vaši předkové vybíjeli kmeny Indiánů a vyháněli je z území, která jim od pradávna patřila, učíte se tady, že každý má právo na život a současně je upíráte těm, kterým jste všechno vzali a jimiž pohrdáte, protože se nedovedli ubránit. Běloši měli vojsko, pušky a děla, s Indiány bojovaly i ženy, a měly jen luk a šípy.!“

Ještě pár prudkých vět a nastalo vzbouření v celém ústavě. Byly stížnosti a žalování. „Zklamali jsme se ve vás,“ řekla ředitelka a probodávala Mayu mrazivým pohledem. „Vyvodím z toho patřičné důsledky.“

„Prosím,“ ozvala se Maya ještě plna hněvu.

„Měla byste být vděčna, že jsme vás přijali do našeho ústavu.“

Dál se již nedostala.

Maya se otočila a opustila kancelář v půli věty. V okamžiku byla připravena a vynucený klid ji opustil, teprve když u cíle vystoupila z vlaku a zamířila městem k Olsenovu domu.

Doktor poslouchá a rozumí.

„Zůstaneš zde, Mayo.“

Cítí Mayinu bolest jako svou. Přijala jeho učení, šla mezi lidi se srdcem na dlani a oni ji vyhnali.

Paní Jenny hned po svém návratu ztropila výstup. Opakovala všechny dřívější urážlivé pomluvy a závěr jejích slov byl tentýž.

„Vol! Bud ona, nebo já.“

V Olsenovi se zdvihl zuřivý hněv.

„Volím tedy ji,“ jeho mrazivý tón šlehá jako bič, „zařiď se, jak chceš!“

Jenny je překvapena. Takovou odpověď nečekala.

„Půjdu tedy,“ řekla.

Ale neodejde. Co by tomu řekli lidé!

Chlapci Hoodovi hned běží k Olsenovům za Mayou. Ta je radostně uvítá, vypráví, usmívá se, očima však stále hledá lékaře, jako by se nemohla nasytit jeho přítomnosti. Olsen si v duchu připomíná její dopisy, kde z každé řádky volal stesk.

Je rád, že se vrátila.

Paní Olsenová jí zas upravuje lůžko ve svém pokoji, ale Maya má jedno veliké přání.

Chtěla by spát v Olsenově pracovně, na lůžku z kožišin, které pro ni lékař kdysi upravil, aby jí tak stále připomínal její pravý domov u Severní řeky.

„Dovolí Syn Větru?“

„Ale ano, chceš-li, nechám ti ten pokoj celý, přestěhuji jen psací stůl a knihovnu.“

Ale Maya nechce. Stačí jí jen několik kožišin, jejich dotek ji vrací o léta nazpět. Častěji a častěji bere do ruky pernatou čelenku a náhrdelník z medvědích zubů a častěji a častěji slyší slova Zpívajícího Luka „Jednou se vrátíš.“

Jak asi vypadá nyní Zpívající Luk? Jistě se změnil. Zmužněl a stal se statečným bojovníkem a velkým lovcem, a co Šedý Orel, ještě mu kouzelník vyhrožuje?

Mayino srdce pomalu opouští cestu velkého dobrodružství a navazuje pouta, která chtěla navždy přetrhat.

Olsen to pozoruje a snaží se rozřešit poslední velkou otázku dříve, než se Maya rozhodne pro návrat.

Je možný sňatek bělocha s Indiánkou?

Řeší svůj vlastní případ.

Sám sobě odpovídá, že je, ale jak by odpověděl svým dětem?

Ví, že ho Maya miluje, také on k ní přilnul celou duší.

Rozum zápasí se srdcem a srdce prohrává. Musí prohrát ve věku, kdy pro svět platí barva kůže víc než čistota duše. Snad právě jeho přesvědčení ho uvrhlo do toho zmatku, kdo ví.