Splav (1922)/Básníkův hrob

Splav (1922)
Žena a jediný	Básníkův hrob	Sobotecký hřbitov

Údaje o textu
Titulek:	Básníkův hrob
Autor:	Fráňa Šrámek
Zdroj:	ŠRÁMEK, Fráňa. Splav. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Fr. Borový, 1922
Licence:	PD old 70

(Při vzpomínkovém padesátiletí smrti

Václava Šolce v Sobotce.)

Toť prosté je, že zatlačili oči.
Toť prosté je, že umíráček zněl.
I hrob že vykopali. Je prosté vše
a smrt je nejprostši. Kdy šije, nevíš,
a náhle sklízí. Toť prosté je,
 že vykopali tehdy hrob
 a v hrobě leží mladý muž.

Snad mělo jinak být. V života strž
 kořen tvrdý a selský
pevně měl vrůst. Košatě rozpřáhnout větve,
 bouřemi hlaholit,
 včelami sládnout.
V červenci nejprudší zabouřit lýrou,
v podzimku tiše shazovat listy,
 co list, to díky,
 co list, to sbohem,
když všechny už písně rozdány byly,
když jsme se jimi všichni už ozdobili.
A mohl jsi, živote, štědrý být k muži
 a vlídný k starci.

  Stařeček,
na našich ramenou teprve mohl být nesen,
 my bychom teprve vraceli zemi
  doznělou píseň,
doznělou píseň, jež rozdala všechno
 a ne ten přesmutný nástroj
  strhaných strun.

 Neb tak býti musilo.
Přesmutný nástroj o strunách strhaných
 děd musil uložit v zemi,
 a co tam kladl,
tak už se podobat musilo příliš
 povrženému,
by krásněji nad tím se rozželel syn
 a kouzelněji zasnil vnuk:
neb pro tebe, pro mne a pro nás všechny,
kdož tohoto kraje citlivě nosíme značku,
s námi to zůstalo a s námi to chodívá,
pro nás jsi barvou. tohoto kraje,
 Šolcova přervaná písni,
tebou nám zkrásněl a ty jsi mu vložila
 v trnové čelo tesknící hvězdu,
ne že jsi rozpiala peruť a v slunci jí blýskla,
 však
že jsi tak střeleným skroužila ptákem —

  vždyť
je to tu kdesi a snad vždycky už bylo,
skřivánkem sperleno jasně, kulichem zalkáto náhle,
luční se rozběhne stezkou a v lesní zapadá tmáni,
tak vždy snad bylo už a tebou a tebou
 to smutnými zalkalo ústy,
 skřivánkem, kulichem
usedlo na naši hřbitovní zídku,
  tebou a tebou,
 Šolcova přervaná písni,
  přervaná, přervaná,

 
 a býti tak musilo,
za nás a za smutnou krásu tohoto kraje,
jak jednou rukou tu na prsa tiskne
 posledních zřícenin trosku
a rukou druhou zdráhavé přikládá k ústům
celenou píšťalu lesů a větrů a lučin,
 by na ni smál se a plakal,
sám básník už, vizte jen, on již sám básník —
 tož za smutnou krásu tohoto kraje,
  za jeho tesknici, za jeho žal
 kříž písně vzít na bedra musil
ten z jeho synů, jenž srdcem nejvýše hořel,
 a věnčen buď den, kdy se to stalo,
  kdy s křížem vyšel,
a v smuteční vrbu rozšum se, dni,
 kdy pod křížem padl.

  Cizinče,
sem zbloudiv, bys utrhl, přivoněl a zahodil opět,
 bys ke dnu nepohléd, neslyšel
  pod vodou zvonů,
nám uvěř, kdož tohoto kraje
 citlivě, osudně nosíme značku:
 my, kdybychom raziti měli
vzpomínky domovské, nejpokrevnější vzpomínky peníz,
na tomto penízi za truchlým a bludným tvarem,
 za mlýnem větrným,
jak tu kdys nad námi stával
 a smutnil a smutnil,
za ním by vyhlížel pohled svéhlavě snivý
 Václava Šolce.