Splav (1922)/Sobotecký hřbitov

Splav (1922)
Básníkův hrob	Sobotecký hřbitov

Údaje o textu
Titulek:	Sobotecký hřbitov
Autor:	Fráňa Šrámek
Zdroj:	ŠRÁMEK, Fráňa. Splav. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Fr. Borový, 1922
Licence:	PD old 70

Hluboce zašum, stromová harfo,
tu leží dědeček s bábou,
strýcové tři, v svátečních kabátech jistě,
kalhoty z varhánek dole, neb člověk
sem přišel tak trochu jak na ouřad:
to není snad lecjaká cesta, tu konej vážně,
všechno jsme konali vážně a prostě,
a tohle už konáš, jak jinak nemůžeš,
vlas hladce přičísnut, i v tom se už pozná,
nejsi-li větroplach, zbůhdarmá duše,

a tu tedy čekáš pak a už jen čekáš,
nechytáš každého za šos a nehrdlíš, kdy
že tě páni budou už volat,
on už tu za tebe má někdo rozum,
času se bzučet chce, ať tedy bzučí,
a ty už jen občas setřepeš s kabátu prášek,

bys vešel čistě; však naše bába
ta na tu cestu
vzala si s pentlemi čepec a do kola sukni,
která už sama za tebe
tančí,
a když si vyšla už, vyšla jak na pouť,
a vy všichni musíte být při tom,
všichni naši muzikanti musíte být při tom,
když si už vyšla: nyní však,
ouvej a jemine,

smích svědí v nose, málem by kýchla,
jak se ti mužští vážně tu tváří,
opráší smítko, pokývnou, mlčí, brrrr,
snad je tím, někňuby, někdy i škádlí,
jste mi to ženiši, zívnu a umřu;
ale náš dědeček, ten vidí dále,
ten vidí lépe, co je jen fantas, co není,
dal muži bůh střízlivost a tvrdá slova,
by dole na kořen sahala věcem,
kde žena nahoře ku květům zmámeně voní,
a bůh muži dovolil, by tvrdá slova,
může-li, může-li, zadechl něhou,
a tu náš dědeček, s tím, co má od boha,
hudlařit nebude, hudlař on není:
pohledem vážným po bábě přejde,
jak tu tak tichounce vedle něj leží,
kdež že by škádlila, to je jen fantas,
a dědeček řekne: ta naše bába
má ona spaní!

Hluboce zašum, stromová harfo,
tu leží dědeček s bábou,
strýcové tři, však vy tu jste také,
desítky jiných,
a všichni už jaksi patříte k tomu,
když vstoupím a všechny vás obejít musím,
jsem vlastně poslíček a z mojí kabely
berte si nebo v ni dejte,
přečtu jen jméno, vím už, kam vstoupím,
něčeho krásného vždycky jsem svědkem,
však, kdo mi slova dá, kdo mi dá slova,
abych to zradil?

Všechny vás obejít musím: vás,
při zdi co ležíte,
jak ten, jenž nemůže spáti už jinak,
než hlavou u zdi;

vás také u stezek, vám se zas líbí,
když zachřupe písek a pak už jen čekáte,
až vaše jméno, daleké, daleké
přečte kdos blizounko a tiše vzdychne
a to je krásné
a to vám stačí; však ode mne chcete
vždy více, ode mne chcete, bych postál,
nevím, zda dávám či přijímám,
a nikdy to nebudu vědět;

k vám ale, k nimž nevede stezek,
k vám je tak daleko pažitem vzdechů,
každičkým krokem jsem hrozněji váben
nesmírnou závějí ticha,
každičký keř se mi na horu mění,
která mne dělí od živé stezky,
a chtějte jen, už s vámi zůstanu,
chtějte jen, zapadnu v závěji,
chtějte jen, usnu v ní,

— ale vy nechcete, a co je pojednou
rukou zas v práci a shonu,
jedna by pavučí setřela s očí,
druhá by v keři vzbudila ptáka,
třetí zas nebem pustila zlacený oblak,
a čtvrtá znamení dala
všem hlasům života za nízkou zídkou,
by sborem volaly,
letíme, musíme, žijem!

Ach,
i když dnes odejdu, opět se vrátím,
všechny vás znovu obejít musím
a všichni už jaksi patříte k tomu,
neb tímto krajem, jenž přes zídku nahlíží,
všichni jsme stejně poznamenáni,
všechny nás svázal v jedinou kytku,
již, zpívaje, trhal
po lesích vůkol, po mezích, v lukách
i v zahrádkách městečka dole,
všichni jsme na jednu laděni píseň,
jak slýchanou od téže chůvy,
a rci mi pak, rci mi pak, mrtvý
kde počíná, kde přestává živý,
nemáme konce,
a jediný jsme jen melodický hlas,
jenž zpívá nás
každého chvilku
po sloce sloku:

tož tebe též, paní,
která jsi s prvním děťátkem mřela,
jakoby stačil první jen verš
a nedozpívaný,
jakobys trvala, trvala na tom,
že chceš mít pro děcko z hvězdiček tkány
karkulky, plenky;
vás také, dvojice spoutané příliš,
jež jste se přežili o měsíc pouze,
jako dva slepci,
kteří jen spolu vyjiti mohou;

a tebe, mladičký kováři z Kosti,
neboť nic, bože, a nic
není tak silné a železné,
aby to náhle jen ptáčetem nemohlo pípnout,
jež letí k žehrovským lesům
a zapadá do nich;

vás, paní soudcová, — a nebe spanilé
podobno bylo přec všem krásným šatům,
těm prvním dívčím, pak
svatebním, všem příštím sněným,
a náhle pak podobno bylo jen
rubáši;

a tebe, rolníku z Března, — pod prvním skřivanem
hospodář oře, s klekáním
čepici sejme a křižuje čelo,
deštíku, spadni, a hospodář jazykem mlaskne,
krásná jsi nevěsta, hnědá má země,
a to jsi už tenkrát, rolníku z Března,
byl její ženich ;

a vás také všechny, z podloubí, ouřadů, krámků,
vás měšťany všechny,
jakoby zpíval vás oblý a poklidný hlas
ven z okna, v němž fuksije kvetou,
hlas trochu škrcený o přísný, stojatý límec,
s malou jen tesknicí do dálky občas,
při níž ti, staroušku, když tomu nasloucháš
vyhasne dýmka,
hlas oblý, poklidný, kantorský řek’ bych,
při němž i myslíš, ach, na doprovod varhan,
tak ti je rozšafný, plynoucí rovně, —
a mělo to jednou přec houštinu bouřlivých kučer,
máchovské oči a lyrický rámeček vousů,
a pak už to mělo jen
do týdne jednou holenou růžovou bradu,
kulatou, s důlkem, jak zadeček vnuka,
neb tak si už podobné byly tyto dvě věci,
když se vám na sebe smály;

a tebe, dívko, tebe když zpíval
hlas krutý a sladký, myslím, že přestal
na nejkrásnějším místě,
a dívka odpadla zpěváku od úst
a zpěvák se podobal silnému muži,
jenž zabil, že miloval,
a slavík přišel jí na pohřeb,
ale až pozdě,
ale až v noci,
bůh ví, kde bloumal za dne,
ona pak leží tu v rakvi,
na modré nehty skapalo vosku,
a vlas dlouhý, ach, dlouhý
od ramen dolů jak složená křídla,
leží tu v rakvi a ptá se nás každého,
proč nejde zpěvák;

a posléze, kameni, k tobě,
k tobě když přijdu, nemám co říci,
a pod tím kamenem, napsali, ležíš,
Václave Šolci,
a dobře je, že mezi námi
kámen je těžký, těžítko strašné
nad strašnějším ještě písmem,
a že ti vzali do nebes oči,
by teskně z večernic plály,
jak by jsi na mne pohlédl asi
tam odtud zdola
posměšným pohledem prázdna,
že já tu ještě chodím- a básním,
i tady, i tady,
vrhám se ještě za něčím, za něčím,
za slovem kouzelným, vidinou, za cípem roucha,
v němž, mizícím, mizícím, nikoho není,
a že si myslím, z tohoto domu,
jenž hoří, že vynesu více,
že zachráním více,
než mrtvoly vlastní
uhel a puch,

kladou sem květiny, věnečky luční,
ale mne činíš smutným a smutným,
sklíčeným těžce a neklidným,
kameni!

Však
na vzdory tobě
a všemu musím a musím
mnoho si nyní vypůjčit velikých křídel
od malých věcí:

hleďte mi nyní do očí rovně a pevně
návrší za zídkou kolem,
s tolika cestami, které tam běží, aniž se táží,
kam,
a donesou člověka s cílem i člověka bez cíle,
hleďte mi také do očí rovně a pevně
zasnění rejdaři oblak,
ale ty rovněž, duchový zjeve,
předoucí kužel z pokojných dýmů
městečka dole,
musím teď tvrdnouti vámi a růsti
tím stonásob a stonásobným
na vzdory všemu, na vzdory všemu,
a dědečku, bábo, celičký rode,
a krajanský kmeni, ty širý,
jenž jsi už tuhle vykonal cestu
a spočinul posléz,
a také ty, který ji vykonáš ještě,
bys spočinul také,
když jednou už po tomhle zákonu tedy,
tož tedy se znícím a dmoucím se srdcem,
ať krásný mne zpívá,
ať krásný mne dozpívá
hlas,
ať zním…!