Přeskočit na obsah

Splav (1922)/Žena a jediný

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Žena a jediný
Autor: Fráňa Šrámek
Zdroj: ŠRÁMEK, Fráňa. Splav.
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: V Praze: Fr. Borový, 1922
Licence: PD old 70

Že není první, snad to ví,
snad ho to ani nebolí.
Druhý již, třetí? Vím, co chce,
mne očesá jak ovoce.

Vy, ruce, ani nevíte,
jak mdle mi v klíně ležíte:
včera nás ověnčil očima,
a tím to vždycky počíná.

Kdybyste, ruce, chtěly jen,
snad by se zazdál krásný sen,
oči bych vámi pokryla,
tichounce ve snách mluvila:

Tys tedy přišel. Jediný!
Já počítala hodiny,
snad jsi tam kdesi cestou šel
a volati mne uslyšel.

Tys přišel přec! Mne plakat nech,
já tázala se větrů všech,
já vln se každé tázala,
a po ní ti to vzkázala.

Já ráno touze řekla, jdi,
snad potká tě, snad uvidí,
a večer přišla, mlčela,
a každou noc mi umřela.

A stokrát když mi umřela,
už jsem jen oči zavřela,
že jsem jen hřbitov, bylo mi,
pod bílými spím růžemi.

Pak skřípla vrátka, kdosi šel,
a ještě, ještě nedošel,
kdes na stezce byl vzdálené
a já již byla z plamene.

Já ve stu růvcích ležela
a teď jsem vstříc ti běžela
a nohy mé už nemohou,
usměj se na mne, ubohou!

Ach, tys se usmál, ale jak,
obejmeš, vezmeš, ale jak,
já jsem to jinak čekala,
já, lhouc ti, přece nelhala.

Představ si bílou družičku,
ta měla kvítí v košíčku,
vžďycky se dáme někomu,
to kvítí jenom jednomu.

Vysměj se malé družičce
a tomu kvítí nejvíce.
Jediný bloudí, nevím kde,
jediný nikdy nepřijde…