Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Při konvici

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Při konvici
Autor: Bohdan Jelínek. Poznámku doplnil Jaroslav Vrchlický.
Zdroj: Spisy Bohdana Jelínka
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha: Jan Otto 1880. s. 67 - 72.
Licence: PD old 70

Je chvíle s půlnoci, křídla jak cherubů
dechovou beránci po nebi obrubu
roztáhli stříbrnou vlnou:
či jako lehounké stříbrné závěje,
jež večer sesbíral; po nebi plavě je
umdlel zář měsíce plnou.

Má hlava dávno juž dobou tou líhává,
dnes ale svítí mi do oken mlhavá
záře ta tajemným světlem.
Když bila desátá na staré zvonici,
poslal jsem ještě si pro plnou konvici;
„konvice — bolestí Betlem!“

Bezděky očima zabloudím přes zídku —
ach já mám překrásnou na hřbitov vyhlídku!
Někdy až do strachu je mi!
Pozdě je. — Čelo si v úzkostech ohmatám spocené —
zdá se mi, moje že bába tam
ve vlhké spočívá zemi.

Kolikrát poslala živá mne do pekla!
Přece jí přeju, že nad ní zem odměkla,
byly teď teplounké deště.
Hej! hnul se vrby stín větrem se klonící,
hodiny odbíjí na staré zvonici,
pijme! dost v konvici ještě!

Hleďme, co k hlavě mi dotěrně doráží!
náhodou našli mne při dobré kuráži —
Pokoj přec, šerední ptáci!
Dávno juž, hlavo má, u skrání zlobí ti,
dá-li pak jednou ta havěť se odbyti,
dal bych si ještě s ní práci!

Ach, pokud čistý sen nebyl mně ztraceným,
třepala myšlenka křidélkem zlaceným,
skřivánkem o jarním příští. —
Teď —jako netopýr z tmavých děr, přístěnku
poprášen, vylezla, cítím svou myšlenku,
lítá tu, doráží, piští.

Nad vlastní slabostí dal jsem se do smíchu.
Pozvedám konvici — a měsíc po tichu
pije, v mou krade se sklenku.
„Počkej, ty poťouchlý, sinavý zloději!
já ti chuť pokazím, na zeď tam hodě ji!“
Co?! Prasklo okno mi z venku.

To je tu podivně v malé mé světnici,
s umrlým jak bych byl poslední sklenici
v hovoru přátelském práznil.
A co tam?! Darmo vstal’s, přízraku, hroze mi –
Ryje to krtek jen u báby pod zemí,
nebo jsem pitím se zbláznil!

Ba přijdu o rozum ve strašné nesnázi —
krtek tam bábě mé celý hrob rozhází
a co již vyhrabal prsti!
Pijme! Ach! — Pozdvihlo u rakve víko se —
Bába má! Lebku jak za živa v pokose,
sklenice padla mi z hrsti.

Sedíme u stolu, tratím strach znenáhla.
„Babičko, jak jste sem oknem se protáhla?
opravdu tomu se divím!
Já byl váš hodný vnuk, s hlavou prý nadanou —
tu máte, babičko, konvici ‚zavdanou‘!
Napijte se mnou se živým!“

V tom bába z konvice vážně si přichýlí,
podívá ostře se: „Vnoučku, tys opilý,
k pěkné se dáváš to chásce.“
,„Prosím vás, ještě noc kázáním omasťte!
že piju, jenom vy beztoho vinna jste;
vy jste mne učila lásce!”’

„I dítě bezbožné!“ hrobovém po hlase
poznal jsem, hněvá se; a bába hnula se:
„Ty jsi mi rozkošné kvítko!
Láska mnou vštěpená děcku kdys první ti
po ňadrech prahnutí pekelné nevznítí,
nehledá okrouhlé lýtko!

O chceš-li, povím ti krásné tvé přednosti.“ —
,„Jen dále, babičko, něco i z věčnosti,
z hrobu s tou odkrejte zemí.”’
Tu bába odmlčí vážně se pojednou —
mrtví sic v tajemna věčnosti nahlednou,
vzpomínkou na ni však zněmí.

„Nerouhej, vnuku, se, v rakvi kdvs pod víkem
poznáš to, vzpomeň si raději, s vozíkem
jak jsem tě tahala mechem.
V stín dubů velebných vozík byl postaven,
a já tě vytáhla, malého brouka, ven,
křičel jsi bavě se echem.

A pak když před náma dubina rozsáhlá,
sotva že z místa jsem echa tě odtáhla,
hledati bukvice se mnou.
A jaro když bylo s teplou svou lahodou,
paseka voněla chvojím a jahodou,
prochvěna silicí jemnou.

Ach jak jsi běhával jahody sbírati,
hrneček to byla maličká míra ti,
potřísnils celé si šaty.
Nežli pak došli jsme domů zas ku brance,
šatičky vyprala v lesní jsem studánce.“
,„Bábo, ba řeči ty svaty.

Nevěřím na chutě mrtvých tak přerůzné,
proč bych se strachoval pokrevní příbuzné,
důvěrně všechno vám povím.
A jak vám chutná to pozemské vaření?
Co v něm jest, ani jsem nenašel v modlení,
blaho to vám je as novým.

Ti dobří lidé si málo mne všímají,
milá má potáhla srdéčko — zima jí
pro tu mou konvici — ledem.
Myšlenka na ni! — Ach bývám-li při ráži,
honím ji — darmo. — Netopýr doráží,
život tak spolu tu vedem.

Mně se zdá, že jsem vám netrefil na notu,
nu tak se napijte, pro živou dobrotu;
jak se vám všechno tu líbí?
Jistě lip, nežli když v nábožné pokoře
v kapli jsme útěchu, a potom v oboře
hledali smrčinou hřiby.”’

Ale ať kdekoliv moje řeč zaťuká,
podivno, bába má pije a nemuká;
láska ta k pití juž v rodu.
,„Přeju vám, bábo má, sladkou tu hodinku,
trochu přec nechte mi, třeba jen na dýnku,
pro hrdlo kousek jen brodu."'

Nadarmo! ni na to nemukla bába má;
myšlenka netopýr polétá nad náma!
a měsíc po střepích sklenky.
Líže je děťátko šťávu jak pamlsku,
jakoby po tichém, sinavém paprsku
sotva byl vylezl z plenky.

,„Mlsoune! Líbá tam dívku mou, květinu!
Ach, bábo, máte to ze mne teď dětinu,
skoro sám nad sebou pláču.
Hra má jde ku konci. Ona to netuší,
že pro ni s ďáblem, co hrávají o duši,
jedním jsem ztraceným z hráčů."'

„Proč tedy, nevděčný, viníš mne nejvíce,
tobě že přirostla k srdci ta konvice,
že jsem tě učila lásce?!
Ano když s večerem po bílém chodníku
laň, mládě k malému kráčely rybníku,
po nízké sestouply hrázce.

Když světel smaragdy zbloudily okolí,
když pijí — vtom v boru jelena hlaholí
táhlý řev — přestaly píti.
Vyšel. Jak vznešeně staví se na nohy!
Na hlavě houpou se silné mu parohy,
pyšně svou korunu cítí.“

,„Oh, mám to předobře sám ještě v paměti,
jak kráčel po louce k jabloni, pláněti,
hrdě svou houpaje šijí.
Vzepjal se, pohleďte, zadní jen na nohy
na větve pláněte složil teď parohy,
klepe, jej jablíčka bijí.

Nedbá, až byla by kolem jich hromada,
na přední nohy pak radostně dopadá,
a laň i mlaďátko volá.
Máť, bábo, láska má průběh svůj jakýsi —
kéž vás má konvice z hrobu víc nevzkřísí,
vaše řeč hlava jak holá.

Vidíte, sama teď za letní nálady
první jak lásky jste do srdce základy
kladla mně, vy jste vším vinna!"'
Ej! sotva uhnu se, blýsklo mi před okem
a ještě křižuju po snu se divokém:
Ve jménu Otce i Syna ——[1]

  1. Báseň zůstala fragmentem; jest jedna z nejposlednějších prací básníkových. Jak se z ústního sdělení pamatuji, chybí skorem ještě celé dvě třetiny, které měly obsahovati filosofické stanovisko básníkovo, rozhovor o věčnosti atd. Přes patrné známky chvatu a choroby jest fragment tento jedním z nejoriginálnějších čísel sbírky. J. V.