Přeskočit na obsah

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/O Dublinském

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O Dublinském
Podtitulek: Lístek pani doktorové
Autor: Bohdan Jelínek
Zdroj: Spisy Bohdana Jelínka
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha: Jan Otto 1880. s. 75 - 88.
Licence: PD old 70


Juristé měli bál. Vkročili jsme s přítelem Dublinským do sálu, oko prolétlo řadami tanečníků k damaškovým sedadlům, jež se pod zemdlenými tanečnicemi prohupovala. Hudba přestala.

„Pokazili nám to,“ pravím. Šly párky kolem, nahlas hovořící, potichmo šeptající, potutelný smíšek, roztoužené oko.— „Pojď také.“ Dublinský se rozmýšlel; jako by úzkostlivě přelétl zrak jeho ještě jednou na druhou stranu sálu. „Pojďme,“ řekl a zavěsil se na mé rámě. Pojednou — k čemu se rozpisovati — přítel Dublinský zmizel od mého boku; kolem mne ustrnulého točila se sterá kouzla, na sta vnad a nade mnou zavířilo na sta zvukův.

„Prosím, račte z kola,“ — tu výbor mladík vzal mne za ruku a vyvedl mne z tohoto ráje. — Z taneční síně vcházelo se obloukem z květin vyklenutým do sálu, jenž byl upraven jako park. Myrtové keře rostly vysoko a nad ně vypínala se rozkvetlá oranže, pod ní kryla se socha Venušina; umělec pořádaje ty krásy uznal za nutno občerstviti bohyni rozkoše chladem, který z vodotrysku vystupoval. Tmavá sluj, nad jejíž vchodem se klonilo stlnidlo lupenův „saxifragy“, ukryla mne a mechem vykládané sedadlo. Tak - a byl bych usnul. —

„A, počkejte, slečno, tady je roztomile; tak, zatím se usadíme, ochladíme, tu židle pro vás, pro mne, pro mou paní, mně se zdá. že se nedostává — však obslouží pan Dublinský — budou zde hned.“ Pán se usmál roztomile a pohazoval bílým šátkem: „Jenom srdéčku nedejte ochladnout, jenom tomu ne, můj drahoušku!“

Kdo to?! — Řeč o Dublinském?! —

„Doktore,“ slyším, „schovejme se tu do sluje, odtud milostpaní s panem Dublinským překvapíme — ha, ha, byl by to žert! O mé srdce se nemusíte báti, víte, že hřeje pořád, vy čtveráku, pořád stejně,“ a klepla ho vějířem. Tenký hlásek, štíhlé tělo, černý vlas, bílá kamelie a atlasový šat.

V tom přišel Dublinský a pauí doktorová. Drahoušek si zahryzl v pysky; zdálo se, jakoby ho mrzelo, že se žert pokazil a pau doktor se obrátil: „Myslíme, že by se zde pěkně odpočinulo, rozmilá ženuško, dvě židle jsou tu, pro mne a pro slečnu Milli; pan Dublinský bude tak laskav a ohlédne se ještě po dvou, abychom zůstali pohromadě.“

„Prosím“ — přítel můj se uklonil a odkvapil.

„Myslila bych, že by bylo tvojí povinností, muži, postarat se o mé pohodlí, a ne pana Dublinského,“ prohodila doktorová.

„Nikoliv, dnes ne, milostivá paní, dnes je pau Dublinský vaším rytířem a pan doktor mu nesmí v jeho službách překážeti, viďte že ne, pane doktore?“

Paní neodpovídala. Dublinský přinesl židle, usadili se; hovor vázl. „Ah, ah,“ protáhl se pan doktor. „Zdá se, jako by tu teprv unavenost na člověka chtěla ulehnouti, achich, necítíte také tak?“ A zívnul. Nikdo neodpovídal. Slečna Milli otevírala a zavírala vějíř s jakousi prudkostí a pohlížela kradmo na paní doktorovou: paní doktorová pohřížila se pohledem do země — hledala snad démant. Dublinský snil; oči jeho poloumknuté spočívaly s výrazem zbožné úcty na bílé ruce mladé paničky a jeho úsměv — jak by jej vyhejčkala naděje. —

Zase doktor živnul. Dublinský upřel oči na doktora a setkal se s milostpaninýma, když pravila netečně se usmívajíc: „Nudíš se s námi, muži, nejsi ve svém živin. Snad by tě pan Dublinský pobavil.“

„Ne, ne, moje drahá,“ vyskočil rychle doktor, „a také jak by mohla, kde něžnost neustále srdce zaměstnává, moje ústa —“

„Zaháleti,“ vpadla zlomyslně slečna Milli, „a proto jste zíval! Ale doktore!“ — a zase ho udeřila vějířem. „Ach odpusťte, milostpaní,“ obrátila se, „já jsem někdy hrozně dětinská!“ a dala se do smíchu.

Mladé paní ušetřil valčík odpověď. Při prvním udeření na turecký buben vyskočil doktor: „Pojďme, slečno, pojďme, máme spolu první touni; — s bohem drahoušku!“ — a ukloniv se Dublinskému odešel. Pokud mohla, vyprovázela je pauí doktorová pohledem. Zašli a ona si vzdychla.

„Milostpaní, netrapte se tím, co nelze změnit,“ oslovil ji Dublinský a ujal ji za ruku přes lenoch svěšenou. Chtěl ji políbit; ona ji však odtáhla.

„A vy, pane Dublinský, nedoufejte v to, co by mohlo čest ženy poskvrnit a jednou kletbu vložit na rty jejího dítěte!“ Vstala a s pohledem vážným, smutným stála před ním.

„Pak vás musím opustit, milostpaní, opustit kancelář, vašeho muže a vaše dítky, jež vyučuji; nemožno mi, abych na blízku vám jsa, vás nemiloval — ó smilujte se!“ A on před ní klekl. —

„Pamatujte se, pane Dublinský,“ ozval se hrdě hlas její, „nevíte, že jste na veřejném místě? Já jsem vám své mínění řekla, líp bude pro vás i pro vaši chudou matku, budete-li mysliti na svá studia — prosím vás za to — opusťte mne!“ A hlas doktorové zněl již dojemněji „Opusťte mne!“ Dublinský se zvedl, ani slova mu nevyklouzlo přes chvějící se rty, uklonil se a odešel. „Ubohý mladíku!“ zašeptala paní doktorová. Zakryla si obličej a mezi bílými prsty jejími probíhaly horké slzy: „Ne, ne, nesmí to déle trvati, musila jsem tak jednati! Opustí nás, najdu jim jiného učitele, bude také hodný — ó děti, moje děti!“ Pozvedla hlavu. „Půjdu, podívám se k vám. je mně tu těsno, u vaší postýlky najdu radost, mladou radost svoji!“ Setřela slzy, urovnala vlas a odběhla. —

Odpusťte, paní doktorová, já vás poslouchal, a vy jste nepožádala ode mne čestného slova, že budu mlčet, když po třech letech onu bílou ruku — ach, vy blednete? Ne, nebojte se, o sobě povídat nebudu, píšu jen o Dublinském! —

Když jsem vešel do sálu, bylo po valčíku, paní doktorová se poroučela a Dublinský stál opodál. — „Ha, ha.“ zaslechl jsem slečnu Milli, když mladá paní muži svému dávala s bohem, „nerozumíte dobře milostpaní, jak pak by ji mohl pan Dublinský domů vyprovodit! Je vdaná, má děti, ty již něco pochytnou, ovšem jinak je to s pánem, a my, viďte doktore, my pojedeme spolu!“

S opovržením odvrátila se doktorová od muže. „S bohem, pane Dublinský!“ řekla zřetelně.

„Sbohem, milostpaní!“ zašeptal on a — porozuměl jí.

„Nepůjdeš domů, příteli?“ přistoupil jsem k němu po chvíli, „mně se to již tady nelíbí!“

„Půjdu, mně také ne.“

„A co se ti tu prve líbilo? Ta doktorka?“

Pohlédl na mne prudce, skoro zlostně; ale hned se usmál. „Ta?“ a — „pojďme,“ dodal suše.

Tenkrát mne napadla myšlénka, milostpaní. Nu, z toho bude někdy jurista!

A uplynulo několik měsíců. Byl tu máj; kaštan počínal rozpínati listí své, jako když dáma rozpíná paraplíčko, neb Číňan svůj vějíř. Ach, byl to pěkný obrázek! Ale přišel mráz a obrázek ten tam. Podepřen o stolek, s rukama založenýma díval jsem se ven, na náhle zasmušené nebe, na trousící se kousky sněhové a dolů na špinavé, mokré dláždění. Jak pak je asi u nás?! — A viděl jsem v duchu otce, jak s pohledem zamračeným prohlíží keř broskvový; včera ještě napájely zarůžnělé květy jeho mnohou včelu sladkostí a dnes — zmrzlá leží včelička na odpadlém květu broskvovém, darmo ji otec zdvihá, nesebere se jako ten květ. —

„Tatínku, podívej se na mou azálku“ — a malá sestra se slzou v očích podávala mu květinu. „Co je to?“

Otec ji béře, prohlíží, vrací. — „To je mráz, děvečko.“

A zase jsem vzpomněl na máj, na den, kdy teplým paprskem ovívalo slunce stonky květů. Hlavička spočívala tenkráte na mých prsou, hlavička s kadeří, jako ten paprsek slunce, jako ten májový vzduch. Teď? — sáhl jsem si na prsa — co je to? — „To je mráz,“ odpověděla myšlenka.

„Kolik je hodin?“ vytrhl mne Dublinský.

„Nevím, příteli, ale myslím, že do dvanácté není daleko.“

„Tak zase tři hodiny; co času jí ještě obětuju?!“

„Mnoho, ó mnoho, příteli,“ vpadl jsem, nabývaje svého rozmaru, „ars longa —“

„Mlč!“ zakřikl mne, a trop si šašky jinde.“ Povstal, přešel světnici. „Odpusť,“ obrátil se pokojněji, „tys věděl dobře, že jsem knihu nemyslil, podívej se“ — a usmál se bolestně. Kniha s paragrafy ležela otevřena na témž místě, na němž ji otevřel, když k ní před třemi hodinami zasedl; lístky prosákly krůpěje slz. Zahleděl jsem se na knihu, jeho oči spočinuly na mně, nové slzy vyhrkly z nich. „Sbohem!“ vzal klobouk a odešel.

„Tu je mráz,“ pomyslil jsem si hledě za ním, ale hnedle mne napadl jeho úsměv, jeho suchá odpověď na bále juristů a — bůh sam ví, jak přišla mi nazpět myšlenka: „Nu, z toho bude někdy jurista!“

Těšil jsem se tehdy, paní doktorová, na slávu svého přítele; vzpomněl jsem na vás, na vzornou matku, vzpomněl jsem na vaši radost, jakou pocítíte, až snad o výtečném výsledku zkoušky učitele dětí vašich uslyšíte. Ale odpustíte, ty slzy mého přítele mne pálily a já, paní doktorko — já bych vás byl při té vzpomínce ani neobejmul.

III.

[editovat]

A uplynuly zase tři měsíce. V naší světničce bylo ticho; úzkostlivě skrčen čekal jsem Dublinského od „státní“. Dvéře se otevrou. „Nu, jak?“

„Propadl jsem,“ a hodil kloboukem na postel. Ztrnul jsem. „Co teď?“

„Kdy myslíš, že je člověk nejšťastnějším?“ vytrhl mne ze smutného přemýšlení. „Nevíš? Když pohrdá samým sebou a při tom se přece nejvýše miluje“ — a dal se do smíchu. „Ode dneška se budu mít rád!“

A jak myslíte, že se počal mít rád? Znáte tu krčmu, milostpaní? Neznáte. Mdle čoudí lampa, v šedém koutě ukazuje starý ciferník půlnoc, prsty hrbatého dědečka třeští rozladěný klavír, až zvuky jeho odrážejí se od černého stropu, od špinavých stěn a dodrnčí v uších — Vesele! vesele ! A v koutě sedí Dublinský, pohlíží tupě po špinavých stěnách, od špinavých stěn do veselého kola a počíná se usmívat, počíná si hladit čelo a kolem něho to víří, jako jeho myšlenky, utrácí se krása, předsevzetí, mozolná mzda a, — všecko veselé! — Oj! Což zbude ránu?! — Ležel jsem v tvrdém spaní, když jsem po schodech klopejtání uslyšel. Vstanu, otevru dvéře a svítím. Byl to Duhlinský; čelo jeho zkrvácené, šaty rozedrané, ruce špinavé. Padl mi okolo krku: „Příteli, já jsem opilý!“ — a plakal. To dělává myšlenka, paní doktorová!

Uplynula dvě léta. Dublinský se poněkud změnil. Knihy nedotknuty válely se v koutě, v prachu, jediné jeho šaty (co si také mohl poříditi za diurnum od okresního soudu, u něhož psal) visely za dne na rozpadnutí na suchém jeho těle, ale oko jeho, duše jeho byla pokojnější. Ach, on na vás trochu zapomněl! Nekaboňte čílko, přejte mu tu špetku pokoje!

V naší světnici počalo býti veselo. Éímsu u okna zachumelila zima, o bílou, drahou záclonu postaral se mráz a v našich kamínkách praskal oheň, při němž jsme si chtěli hrneček snídaně uvařiti.

„Nemáš ještě sirku?“ ptal se Dublinský, který dnes zatápěl, a proto již dnes z postele vylezl.

„Nemám,“ odpovím a ospale převrátím se.

„Rozsvítím si tedy od ohně.“ Otevřel dvířka u kamen, přistrčil svíčku a rozžal. — Světlo mi nedalo spáti. Sednu v posteli: „Tedy půjdeš přece — je tam zima.“

„Půjdu,“ pravil pevné, „jistě stará matka má něco doslechla; ne-li, ó pak budu hledět o to pečovati, aby nikdy nic nezvěděla!“ Sklonil hlavu, slzy se mu rozlily po řasách.— „Brala by jinak hroznou bolest do hrobu!“

„Příteli,“ pravím pokojně, „najdeš tam útěchy; svěř se jí raději, ta rána nebude taková, jako uslyší-li o tom od cizích.“

„Pochybuju, že jim uvěří, již je příliš stará, tak stařičká!— A já byl skoro jejím náboženstvím!“

Smířil bych se s vámi, paní doktorová: vaše ruka utírá si slzu a vaše oko prodlévá déle na tomto místě. — Ó, věřím vám, milostivá paní, člověk neví, co se stane, račte jen vzývat milosrdenství osudu, neručím sice za to, neušklíbne-li se; co však matka pro své dítě nestrpí?!

A vysoko, v hlubokosti nedozírna, jímž dýcháme, leželo slunce; uspávající větřík pálil tvář, pálil víčka a hnal prach sněhový po zemi, již ledovou vrstvou potáhnul mráz. Stopy vran, koroptví a zajíců po polích, propleteny jako růženečky, stromky závějemi o polovici pně skoro skráceny. všecko tiché, všude minulost! — Daleko za městem kráčel Dublinský. Zamyšlen nepozvedl očí. Na silnici strnadi vyplašení cvrlikajíce se zdvihli, aby kousek dále odlétli, cho- cholouš hvízdaje k nim se družil. Hloub a hloub ztrácely se za ním v dálce paláce a domy hlavního města, úvoz se zatáčel, chýlil, šlo to s kopečku, bezděčný pud, aby neklouži, vytrhl jej z myšlenek a hle — před ním v lesklé kotlině ležely zasněžené domky otčiny jeho. Komíny, každý čepičku, jako by z nejbělejší beránčí kůže nasazenou, pokuřovaly furiantsky, usměvavě, modře, a tam — tam matčina chýžka!

„Pochválen pán Ježíš!“ pozdravil, třesoucí se rukou otevřev a zůstal na prahu.

Stará matička šukající u ohniště obrátila se po hlase, přimhouřila oči, popošla. „Pro Ježíše rány! Tos ty, Vojtěše!“ a již mu ležela na prsou vzlykajíc: „Tak přece jsi přišel! O, já myslila, že více nepřijdeš, že cizí budou musit staré matce tvojí oči zatlačit, a to mně bylo líto, že jsi na mne zapomněl!“ A vyčítajíc mu, proč nepsal, ani nepřicházel, plakala stařenka radostí i lítostí. „Ale špatný to budeš mít oběd, hochu, dnes vařím jenom ‚černého kubu‘, podívej se“ — a ukazovala, majíc ještě slzy v očích, na hrneček krupek promíchaných houbami — „kdybych byla věděla, že přijdeš —“

„Ó to je pro mne vzácnost, matičko,“ mluvil jí Vojtěch, hladě ji s čela líbáním zcuchaný, šedivý vlas. „Teď, a ještě houby!“

„Inu, nasušila jsem jich trochu. Trochu pro sebe a trochu pro pana faráře. Dala jsem mu jich polovic, mluvili jsme často o tobě, hochu; říkával mi, teď že už asi budeš pánem, že budeš nejspíš přidán někde jinému pánovi, jako je náš pan sudí, že budeš mít mnoho práce a proto že nepíšeš, omlouval tě a slíbil mi, že se po tobě poptá. Ó, Vojtíšku, to je dobrý pálí; kdybys byl nepřišel, věř mně, já bych se byla za tebou po jeho slově tím sněhem brodila, až bych tě byla našla, anebo až by mně mé staré nohy umrzly!“ A dala se znova do pláče. „Co ale pořád mám, bláhová,“ hubovala se a pozdvihla slzíc i usmívajíc se hlavu; „když jsi chtěl něčím být, musil jsi mne opustit, ty bys to byl beztoho jinak neudělal, za to jsi teď pánem a nebudeš mít takové klopotné živobytí jako já; ó já to vím, mé srdéčko, a ty mi uvěříš, jak tě mám ráda!“ A líbala ho.—

Vy se třesete, paní doktorko?! Aj, snad to neděláte po mém příteli? Pohleďte, i on se třese v náručí matčině. — Ó, věřte na víc, než na pouhé svědomí! —

„A jakým jsi to pánem, synáčku, a kde?“ tázala se stará Dublinská. Ale syn byl zamyšlen, neodpovídal ani po druhé, až po třetí otázce, jako by vyplašený: „Kde jsem? U soudu jsem, matičko, nedaleko odtud v hlavním městě,“ — a přejel si čelo i oči rukou.

„V městě!“ zvolala potěšena Dublinská; „no vidíš.“ Ale uhlídnuvši, jak Vojtěch čelo i oči rukou si utírá, myslila, že je syn unavením ospalý, zapomněla na chvíli, co chtěla říci a dodala: „Pojď, Vojtíšku, pojď, snes kousek toho kuby a pak si zdřímneš.“

„Ani nemám najednou chuť,“ pravil zdvihaje se a když při těch slovech bral matku okolo krku, bylo mu, jakoby ho druhé jeho „já“ tlouklo přes lokte.

A jaké to bylo jídlo! Stará matička samý hovor, samá láska, a Vojtěch — drobil vidličkou krupku od krupky a přemýšlel, jak matička ty houby do nich sušila, jak polovičku jich panu faráři donesla, a pan farář o něm jak o velkém pánu asi již rozmlouval, jak se po něm poptá, jak ho shledá. —

„One! ne! to nesmí matka zvěděti!“ Vidlička břinkla o talíř a Vojtěch vyskočil.

„Pro rány Ježíše, co je ti?!“ vykřikla stará Dublinská, „ty zesinavěls! — Pojď synu,“ brala ho za ruku, co druhá, k jeho šíji se vztahovala, „pojď, bolí tě hlava? Píchlo tě pod žebrama? Mám tu trochu lipového květu, heřmánku — bože, kdybych jen věděla, co by ti pomohlo!“

„Nic, nic mi není, matko,“ mluvil Dublinský a vnitřní boj se obrazil na jeho tváři.

Snad slyšela jste někdy, milostpaní, zoufalý výkřik bolesti: ‚Ach, není mi nic!‘ a cítila jste, jak pálí na matčině šíji slzy synovy? Vy blednete? Oh! stará Dublinská to již přestála, buďte bez starosti, teď už hnije!

Tehdy, když její Vojtěch téměř v horečce na posteli odpočíval, zasedla ona nevědouc, co jeho stav zaviuilo, u jeho hlavy a hladila jeho čelo plna úzkosti a povídala, mu, jak bude jednou ctěný, opakovala si: „Tak u soudu jsi, můj synáčku, u soudu, budeš jezdit, jako náš pan sudí v kočáře, budeš podávat si s naším panem farářem šňupec a —“

„A sebe proklínat!“ vykřikl Dublinský a omdlel.

„Ach, bože můj! bože! Jakou fantaz si to ten hoch ulovil!?“ A polekaná skočila po vodě, požehnala ji třikrát křížem, smočila do ní bílý šat a jela jím synovi po skráních: „Matičko Kristova, nesesýlej k stáru na mne ran takových!“

Dnes právě je taková zima, jako byla tehdy. Myslím, že se u vás kouří ze samovaru, paní doktorová. Slečna Milli — doufám, že nesešla,— odskočila právé nejspíše k pianu, aby nějakou arií pana doktora pobavila, chce vám nepochybné ukázati, že není divadelní zpěvačkou z profese a při tom si počíná tak dětinsky — vím, že máte radost z toho dětinského hosta. A podívejte se jen, jak si pan doktor v lenošce hoví, jak flegmaticky dává cigaro do úst, neobrátí sedadlo, ne; — obrátí oči, dívá se slečně Milli přes ramínka, nejspíše do not, a kouří. A vy — vy se ohlížíte? Váš synáček už nepochybně dorůstá, počíná studovat a, odpusťte, znáte požadavky nynějšího věku, přejte mu to, zaskočil někam, a slečnu dceru zdrželo něco v ústavě. — Nemějte starost, přijdou!

U nás se také před čtyřmi léty kouřilo — dechem. Byl to týden po návratu Dublinského z otčiny — neměli jsme na dříví. Zaobalili jsme si nohy do svrchnice, ach, byla chatrna! Polovičku peří jsme odsypali a prodali vlete, a teď nebylo nikoho, kdo by přisypal. Seděli jsme u stolku skrčeni naproti sobě, ruce v kapsách, bradu na prsou. „Proklatě!“ drkotal jsem, „už mne noha brní od sezení a pro zimu se nesmím hnout, nafučelo by nám hnedle pod peřinu; což není v posteli ani prkýnka?!“ — Dublinský zavrtěl pokojně hlavou a snášel se svatou trpělivostí dál. Já si vzdychnul.

„A jak, hlad bys neměl?“ pravím po chvilce. Dublinský, hledě zasmušile na hranu stolu, neodpověděl.

Stmívalo se, nebe se vyčistilo hlubokým leskem zimních nocí, hvězda vyskočila po hvězdě a nad usnulou zemí vyklenula se síň démantových snů. Ostrý větřík přejel střechy, svál drobný sníh, mrštil jím do okna, srazil kouř po domech do komínů a zasmáv se v nich, odletěl. A lidé hubovali na vítr venku, jim se v pokojích kouřilo; kouřilo se i nám v naší světničce, ale dechem.

Od božího rána do večera jsme nic nepojedli. Odpusťte, milostivá paní, že se o tom zmiňuji; ale vidíte, kdyby nebylo ku příkladu dnes vašeho samovaru, slečna Milli zajisté by dříve od vás pospíchala, pan doktor upamatoval by se spíše na svou kancelář, a vy, milostivá paní, neměla-li byste nic lepšího na práci, mohla byste se v brzku oddat svým myšlenkám. Uznáváte důležitost jídel?

Tma naplnila naši světnici. — „Nemáme světlo?“ — „Na kamnech snad —“ a Dublinský se po té odpovědi zase schoulil. Na studeném kachli nahmatal jsem kousek svíčky. Sotva jsem rozsvítil a světlo postavil na stůl, slyším po schodech zdlouhavý krok. Blížil se; teď, jako by vzdechy. „Příteli, neslyšíš?“ Dublinský neodpovídal, vztyčil se, sluch jeho byl napjatý, oko jeho vrylo se téměř do dveří a tělo nahnulo, jako by na ne chtělo padnouti.

„Matičko Kristova, posilu mne na té cestě trnité!“ za dveřmi ozvalo se jako modlení.

Škoda, že jste ho v tom okamžení neviděla! Každý sval se chvěl v bledém obličeji, jehož výraz kreslila láska k vám, každá žilka plnila se úprkem, bůh ví, kde se vzala všecka ta krev! Snad se k ní přidala i láska, ta velká láska jeho, a chtěla vám ustrojiti podívanou. Škoda, že jste při tom nebyla a nezaslechla ta slova: „Matičko Kristova, posilň mne na té cestě trnité!“

Dvéře naší světnice se otevřely a jimi, nesouc ranec na zádech a těžce oddychujíc, vkročila stařenka, v šátek jinovatkou potažený zachuchlená. „Pochválen buď pán Ježiš!“

„Matka!“ Jediné slovo, jež ze sinavých rtův Dublinského vypadlo; nohy se mu třásly; pravice jakoby chtěla matičku odstrčiti; oko jako by bylo zledovatělo. Dublinská ustala chvíli mlčky státi, dívala se bystře, okem matky, na Vojtěcha, hnula pak sebou, jako by se smutně rozpomněla: „Je, je to přece pravda, ubohý hochu!“ A slza se jí třásla s víček.

„Co — co je pravda?!“ drkotal Dublinský, a studený zrak hleděl na matku.

„Upokoj se, dítě,“ a její ruka spočinula vážně na jeho čele, „tys mne nepřelhal; tys mne nepřelhal,“ opakovala, „jsi u soudu, škoda jen, že ten chléb trpčí než jsem myslila a nežli chtěls ty. Míváš asi hladu, srdéčko; nu neplač, vidíš, tu jsem ti přinesla bochníček chleba, něco hrušek sušených a křížaly.“ — Pohladila ho. „Vejce nemám; ach, je to smutná věc, když je člověk jen tak malým pánem!“ a slzy matčiny padaly na raneček.

Teď snesl se anděl útěchy; dávno po pohřbu; úkol jeho, odtrhnouti živé od mrtvých, slzou vyprositi klid. — Dublinský zaryl zádumčivý pohled do země.

„A jak pak, do chalupy ke mně nešel bys?“ obrátila se k němu stařenka. „Vydělám s pomocí boží na nás na oba, pokud budu živa a zdráva, a až mně oči zatlačíš, pak můžeš chalupu prodat a teprva jít k těm pánům nahoře a říci jim: ‚Chci u vás psát.‘ Měl bys to přece lepší. Ale teď jsi tak bledý, hochu, tak churavý!“ Plakala a hladila ho, a on seděl, a zdálo se, že necítí. — „A jedinká peřina! Rodičko boží, sotva bych se já jí ukryla, a vy jste dva!“

„Děťátka! děťátka! — Tu. tu máte můj šátek, obalte si jím nohy, pane, dejte tu peřinu jemu; ach vidíte, jak je nemocný!“ a stařenka sepjala ruce a pozvedla ke mně svůj slzící zrak.

Ba! Co leží v té slze na řasách šedivých?! Dost jsem jich viděl onoho večera, paní doktorová, skráply, setřásly se a já druhý den prohlížel podlahu naší světnice a — nebyla propálena; pak ať mluví bolest o své velikosti! — Byl jsem už sám.

Stará Dubliuská odcházela se synem ku své vesnici, rozkládala pilně a nebyla zasmušilá, vždyť měla k stáru společníka doma, podporu. A já se zaobalil do jejího šátku, přikrčil k židli, vzpomínal na její modlitbu a vzdechnul: „Matičko Kristova, posilu mne na té cestě trnité!“

A venku vyskočilo sluníčko, rozšlehlo zlatými paprsky, a země byla studená.

Ach, neptejte se po mně, paní doktorová: „Bože, jak se to skončí?!“ Den toho již ten tam. — Sotva rok pobyl Dublinský u matky a podporu její, společníka stáří jejího, kladli na lože poslední. Byla to dlouhá nemoc, nejlíp oceníte její délku vy, byla to velká rána, dívati se jedinému dítěti do hrobu!

Však ho dlouho nepřečkala; a na hrob nasypali jim písku, zasadili u hlav křížek březový a ostrůvky vyrážející travičky poručili nebi. Pomodlím se za ně kleče na stříšce nynější chaloupky jejich; ta stará tam, ta se sesypává, z jejího komína se zakouří, opře-li se vítr v jeho rum. — Ba tak se děje tu i živému!

Odpusťte, pohnulo-li vás to k slzám; i na mém víčku visí slza, ale nehleďte dlouho, zavřete oči. A modlete se, paní doktorová; vaše dceruška dorůstá, váš syn mužní a pan doktor zapomíná posud na svou kancelář. O, modlete se! Matička Kristova nesešle na vás k stáru ran takových.