Ottův slovník naučný/Ž: Porovnání verzí

← Porovnání se starší verzí Porovnání s novější verzí →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 3. 6. 2020, 05:12

Ottův slovník naučný
Zýwalda	Ž	Źaba

Údaje o textu
Titulek:	Ž
Autor:	Josef Zubatý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 735. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ž

Ž je jasná hláska sykavá, lišící se od š (v. t.) jen tím, že hlasivky jsou při ž napiaty, při š nenapiaty; beze změny polohy v kterékoli části mluvidel lze š pouhým napětím hlasivek změniti v ž. Jako š i ž podle podrobných rozdílů článkování může býti hláskou dosti nestejnou. — V jazycích indoevr. ž je hláska naskrze nepůvodní a i v nejpozdějším vývoji ji mají jen některé z nich (ze starých známých jazyků indoevr. ji má jen jaz. avestský). Původ ž bývá rozličný; v jazycích slov. vzniklo ze staršího z splynutím s j (na př. sl. liža »lížu« z *lizją, koř. liz- z pův. leiģh-), anebo ze staršího g, kde stálo před samohláskami úzkými (e, i atd.) nebo před j (na př. bože, vokat. k bogъ »bůh«, božь v božь-jь »boží« z *bogjь); jen výjimkou ž bývá i jiné (na př. v dž, jako v džbán, džber ze staršího čbán čьbanъ, čber). V češtině starší za dnešní ž psává se z, ſ, ſſ, s, zz, zi, podle pravopisu Husova ż, později ź, ž (na př. boze, zzena, ziena) atd. Ztý.

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 {{Forma|proza}}
-'''Ž''' je jasná hláska sykavá, lišící se od ''{{Heslo|Š|š}}'' (v. t.) jen tím, že hlasivky jsou při '''ž''' napiaty, při ''š'' nenapiaty; beze změny polohy v kterékoli části mluvidel lze ''š'' pouhým napětím hlasivek změniti v '''ž'''. Jako ''š'' i '''ž''' podle podrobných rozdílů článkování může býti hláskou dosti nestejnou. — V jazycích indoevr. '''ž''' je hláska naskrze nepůvodní a i v nejpozdějším vývoji ji mají jen některé z nich (ze starých známých jazyků indoevr. ji má jen jaz. avestský). Původ '''ž''' bývá rozličný; v jazycích slov. vzniklo ze staršího ''z'' splynutím s ''j'' (na př. sl. ''liža'' »lížu« z *''lizją'', koř. ''liz-'' z pův. ''leiģh-''), anebo ze staršího ''g'', kde stálo před samohláskami úzkými (''e'', ''i'' atd.) nebo před ''j'' (na př. ''bože'', vokat. k ''bogъ<!--  V TISKU MALINKO JINÝ GLYF !? -->'' »bůh«, ''božъ'' v ''božъ-jъ'' »boží« z *''bogjъ''); jen výjimkou '''ž''' bývá i jiné (na př. v ''dž'', jako v ''džbán'', ''džber'' ze staršího ''čbán'' ''čъbanъ<!--  V TISKU MALINKO JINÝ GLYF !? -->'', ''čber''). V češtině starší za dnešní '''ž''' psává se ''z'', ''ʃ'', ''ʃʃ'', ''s'', ''zz'', ''zi'', podle pravopisu Husova ''ż'', později ''ź'', ''ž'' (na př. ''boze'', ''zzena'', ''ziena'') atd.&emsp;''[[Autor:Josef Zubatý|Ztý.]]''
+'''Ž''' je jasná hláska sykavá, lišící se od ''{{Heslo|Š|š}}'' (v. t.) jen tím, že hlasivky jsou při '''ž''' napiaty, při ''š'' nenapiaty; beze změny polohy v kterékoli části mluvidel lze ''š'' pouhým napětím hlasivek změniti v '''ž'''. Jako ''š'' i '''ž''' podle podrobných rozdílů článkování může býti hláskou dosti nestejnou. — V jazycích indoevr. '''ž''' je hláska naskrze nepůvodní a i v nejpozdějším vývoji ji mají jen některé z nich (ze starých známých jazyků indoevr. ji má jen jaz. avestský). Původ '''ž''' bývá rozličný; v jazycích slov. vzniklo ze staršího ''z'' splynutím s ''j'' (na př. sl. ''liža'' »lížu« z *''lizją'', koř. ''liz-'' z pův. ''leiģh-''), anebo ze staršího ''g'', kde stálo před samohláskami úzkými (''e'', ''i'' atd.) nebo před ''j'' (na př. ''bože'', vokat. k ''bogъ'' »bůh«, ''božь'' v ''božь-jь'' »boží« z *''bogjь''); jen výjimkou '''ž''' bývá i jiné (na př. v ''dž'', jako v ''džbán'', ''džber'' ze staršího ''čbán'' ''čьbanъ'', ''čber''). V češtině starší za dnešní '''ž''' psává se ''z'', ''ſ'', ''ſſ'', ''s'', ''zz'', ''zi'', podle pravopisu Husova ''ż'', později ''ź'', ''ž'' (na př. ''boze'', ''zzena'', ''ziena'') atd.&emsp;''[[Autor:Josef Zubatý|Ztý.]]''
 {{Konec formy}}