Obyčejný život/VII.

Obyčejný život Karel Čapek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	[1]
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Protože jsem se dobře učil a že jsem z opuštěnosti a nedružnosti ležel v knížkách, dal mě tatínek študovat; ostatně se to jaksi rozumělo samo sebou, už proto, že si vážil pánů a že hmotný i společenský vzestup byl pro něho nejsvětějším a samozřejmým úkolem řádného člověka a jeho potomků. Pozoroval jsem, že nejzdatnější děti (ve smyslu životní kariéry) jsou zpravidla v těch snaživých středních vrstvách, které teprve začaly skromně a odříkavě zakládat cosi jako nárok na lepší život; náš vzestup je tlačen úsilím našich otců. Neměl jsem tehdy žádnou představu, čím bych chtěl být; leda něčím velkolepým, jako byl provazochodec houpající se jednoho večera nad naším náměstíčkem, nebo dragoun na koni, který se jednou zastavil u našeho plotu a na něco se německy ptal; maminka mu podala sklenici vody, dragoun salutoval, kůň tančil a maminka byla červená jako růžička. Chtěl bych být dragounem, nebo třeba konduktérem, který přibouchává dvířka u vlaku a pak se s nesmírnou elegancí vyhoupne na jeho stupátko, když už se vlak rozjíždí. Ale člověk neví, jak se to dělá, aby se stal konduktérem nebo dragounem. Jednou mi tatínek pohnutě ohlásil, že mne teda po prázdninách dá na študie, maminka plakala, pan učitel ve škole řekl, abych si vážil toho, že budu vzdělaným člověkem, a pan farář mi počal říkat: „Servus, študente.“ Zrudl jsem pýchou, bylo to všechno takové slavné; už jsem se styděl hrát si a s knížkou v ruce, bolestně, osaměle jsem dozrával k chlapecké vážnosti.

Zvláštní, jak následujících osm let na gymnáziu mně připadá irelevantní – aspoň ve srovnání s dětstvím doma. Dítě žije naplno, nebere své dětství, svůj přítomný okamžik jako něco dočasného a přechodného; a je doma, to jest, je důležitou osobou, která vyplňuje své místo, jež mu náleží právem vlastnickým. A jednoho dne odstěhují venkovského kloučka na školy do města. Osm let mezi cizími lidmi, tak by se to mohlo nazvat; neboť tady už nebude doma, bude cizím človíčkem a nikdy nebude mít jistotný pocit, že sem náleží. Bude se cítit hrozně nedůležitý mezi těmi cizími lidmi, bude se mu pořád připomínat, že ještě nic není; škola i cizí okolí v něm budou pěstovat pocit pokořené malosti, přikrčenosti a méněcennosti, pocit, který bude překonávat dříčstvím nebo – v některých případech a až později – zuřivým odbojem proti kantorům a školácké kázni. A ve škole se mu vštěpuje ustavičně, že toto všecko je jenom příprava na to, co teprve přijde; rok primánův není než přípravou na rok sekundánův, a kvartán je na světě jen na to, aby postoupil na kvintána, bude-li ovšem dost pozorný a pilný. A těch celých osm dlouhých let je zase jenom příprava na maturitu, a teprve potom, študenti, se vám začne to pravé učení. Připravujeme vás pro život, káží páni profesoři, jako by to, co se vrtí před nimi ve škamnech, nebylo žádným životem hodným toho jména. Život je to, co přijde teprve po matuře: to je zhruba ta nejmocnější představa, kterou v nás pěstuje střední škola; a proto ji opouštíme, jako bychom byli propuštěni na svobodu, místo abychom trochu dojatě cítili, že tímto odchodem se loučíme se svým chlapectvím.

Snad proto jsou naše vzpomínky na školu tak kusé a roztržité; a přece, jaká vnímavost v těch letech! Jak přesně a živě se pamatuju na své profesory, na směšné a polopomatené pedanty, na dobráky, kteří se marně snažili ovládnout rozpoutané hejno kluků, a na několik ušlechtilých, učených mužů, u jejichž nohou i chlapec nejasně a skoro s mrazením cítil, že nejde o přípravu, nýbrž o poznání, a že se už v této chvíli něčím a někým stává. Vidím i své spolužáky, pořezané lavice, chodby staré budovy scholarum piarum, tisícerou vzpomínku živou jako živý sen; ale celý ten věk školy, těch osm let jako celek je podivně bez tváře a skoro beze smyslu; byla to léta mládí prožitá netrpělivě a zběžně, jen aby už bylo po nich.

A zase: jak dychtivě a silně prožívá chlapec v těch létech cokoli, co není škola; cokoli, co není „příprava pro život“, nýbrž jest život sám: ať je to přátelství, nebo takzvaná první láska, konflikty, četba, náboženská krize, nebo skotačení. Tady je něco, do čeho se může vrhnout cele a co je jeho už teď, a ne až po matuře nebo až, jak se na škole říká, „bude hotov“. Většina vnitřních otřesů a těch různých, tragicky vážně prožívaných volovinek mládí je, myslím, následek toho suspendovaného života, v němž se odehrává naše mladost. Je to skoro msta za to, že nejsme bráni vážně. Ze vzpoury proti tomu chronickému provizóriu dychtíme aspoň něco žít co nejvíc plně a doopravdy. A proto je to tak; proto se v létech mladosti tak zmateně a někdy bolestně skrze sebe prolamuje hloupé klukovství a tragická, překvapující vážnost. Život nepostupuje tak, že by se z dítěte povlovně a skoro neznatelně stával muž; najednou jsou v dítěti strašně hotové a krvavě zralé kusy člověka; nejde to dohromady, není to v něm zorganizováno; střetá se to v něm tak nesouvisle a nelogicky, že to vypadá skoro jako bláznovství. Naštěstí my staří jsme zvyklí dívat se na tento stav shovívavě, a chlapcům, kteří počínají brát život na smrt vážně, dáváme chlácholivě najevo, že je to přejde.

(Jaká hrubost, když mluvíme o šťastném mládí! Myslíme přitom patrně na své tehdejší zdravé zuby a zdravé žaludky; co na tom, že nás pro kdeco bolela dušička! Mít před sebou tolik života jako tehdy: hned bychom měnili, ať jsme co jsme. Já vím, byla to vlastně má nejméně šťastná doba, má doba stesku a opuštěnosti; ale já vím, i já bych měnil, oběma rukama bych sáhl po tomto stísněném mládí, – co na tom, že by mě zas tak bezmezně, tak zoufale bolela dušička!)