Obyčejný život/VIII.

Obyčejný život Karel Čapek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

To vše se dálo se mnou jako s každým hochem, ale snad míň bouřlivě, ne tak výrazně jako u druhých. Především mnoho z té zjítřenosti mládí se u mne rozplývalo v tom ustavičném stesku po domově, v osamělosti venkovského chlapce v prostředí cizím a jaksi nadřaděném. Tatínek šetřil, dal mě na byt k malé, ustarané krejčovské rodině; měl jsem poprvé pocit, že jsem vlastně nemajetný a téměř chudý žáček, kterému je usouzeno, aby se uskromňoval a držel stranou. A byl jsem ostýchavý venkovský hoch, který cítil, že je přezírán kurážnými městskými panáčky; jak ti se tu cítili doma, co ti všechno znali a měli společného! Protože jsem se jim nedovedl přiblížit, vzal jsem si do hlavy, že budu nad nimi aspoň vynikat; stal jsem se školním dříčem, jenž našel jakýsi smysl života, jakousi odvetu, jakési vítězství v tom, že postupoval z třídy do třídy summa cum laude, sledován nelibostí spolužáků, kteří v mé osamělé a těžké píli viděli odporné šplhání. Tím víc jsem se zapeklil a dřel jsem své lekce s pěstmi na uších, v suchém dusnu krejčovských žehliček, v zápachu kuchyně, kde vzdychající paní krejčová vařila bledé a věčně jaksi nakyslé jídlo. Učil jsem se do zpitomění; kudy jsem chodil, ševelil jsem rty ve stálém opakování lekcí, ale jaký tichý a hluboký triumf, když jsem ve škole uměl a usedal do lavice za omrzelého a nevlídného mlčení třídy! Ani jsem se neohlédl, ale cítil jsem, jak se na mne všichni nepřátelsky dívají. A tato malá ctižádost mě přenášela přes krize a přelomy mládí; unikal jsem sám sobě, když jsem se učil nazpaměť Sundské ostrovy nebo řecká nepravidelná slovesa. To byl ve mně tatínek nakloněný nad svou prací, až soustředěním a horlivostí supěl; tatínek zkoumající palcem hotové dílo, dobré je to, nikde žádná mezera. A už není vidět na učení, je soumrak, otevřeným oknem je slyšet čepobití z kasáren; v okně stojí hoch s palčivýma očima a dusí se strašně krásným a zoufalým smutkem. Proč vlastně? Ono to nemá jméno, je to tak rozsáhlé a hluboké, že se v tom rozpouštějí pichlavé jehličky všech těch malých urážek a ponížení, neúspěchů a zklamání, které se do nesmělého chlapce zabodávají odevšad. Ano, tohle je zase maminka, toto přetékání bolestí a láskou. To soustředěné a dříčské je tatínek, toto bez břehu rozcitlivělé a vášnivě něžné je maminka: jak to dvoje směstnat a srovnat v úzké chlapecké hrudi?

Jedné doby jsem měl kamaráda, se kterým mě pojilo blouznivé přátelství; byl to venkovský hoch, starší než já, se světlým chmýřím na bradě, úžasně nenadaný a jemný; jeho matka ho zaslíbila Pánu Bohu jako děkovnou oběť za otcovo uzdravení, a měl se učit na kněze. Když byl vyvolán, byla to hotová tragédie dobré vůle a paniky; třásl se jako list a nebyl s to vykoktat slovo. Učil jsem ho v usilovné snaze pomoci mu; poslouchal mě s otevřenými ústy a upíral na mne krásné, zbožňující oči. Když ho zkoušeli, trpěl jsem za něho nevýslovně a zběsile; celá třída se snažila mu pomáhat a napovídat, i já byl vzat na milost a šťouchali do mne, ty, jak je to? Pak seděl rudý a zničený; já šel k němu s očima plnýma slz a těšil jsem ho, vidíš, už to bylo trochu lepší, už jsi to skoro řekl, jen počkej, že to půjde! Při školních úlohách jsem mu posílal na stočeném papírku napsaný úkol, seděl v opačném rohu třídy; má štafeta putovala z ruky do ruky, a nikdo ji nerozbalil, to bylo pro něho; mládí bývá surové, ale je rytířské. Protloukli jsme ho spojenými silami až do tercie, pak neodvratně propadl a odešel domů; slyšel jsem, že se doma oběsil. Ten hoch byl snad největší a nejvášnivější láska mého života. Vzpomínal jsem na ni, když jsem později čítal povídání o sexuálních pohnutkách mladého přátelství. Bože, jaké hlouposti! Stěží jsme si neobratně podali ruce, prožívali jsme skoro zdrceně a přetíženě úžasný fakt, že jsme dušemi; plnilo nás štěstím, že se můžeme dívat na stejné věci. Měl jsem pocit, že se učím pro něho, abych mu mohl pomáhat; to byla jediná doba, kdy jsem se učil opravdu rád a kdy to všechno mělo krásný a dobrý smysl. Ještě dnes slyším svůj vlastní naléhavý, horlivý hlásek: „Koukej, opakuj to po mně: rostliny jevnosnubné dělíme na jednoděložné, dvouděložné a bezděložné.“ „Rostliny dělíme na jednosnubné,“ bručel můj veliký kamarád hlasem už mužským a upíral na mne čisté, věrné, psovsky oddané oči.

O něco později jsem měl jinou lásku, jí bylo čtrnáct let a mně patnáct; byla to sestra jednoho mého spolužáka, který propadl v latině a řečtině, veliký rošťák a budižkničemu. Jednou na mne na chodbě školy čekal ošumělý, trudnomyslný a mírně opilý pán, smekl, představil se jako podúředník ten a ten, klepala se mu přitom brada; a že prý jsem takový výtečný študent, a tož kdybych prý byl té dobroty a trochu pomohl jeho synkovi v latině a řečtině. „Preceptora mu zaplatit nemůžu,“ koktal, „ale kdybyste byl tak vzácně laskav, pane –“ Řekl mně „pane“, to stačilo; mohl-liž jsem žádat víc? Chopil jsem se s nadšením nového úkolu a pokoušel jsem se učit toho ježatého uličníka. Byla to nějaká divná rodina; otec byl věčně v úřadě nebo pil a matka chodila šít do rodin či co; bydleli v úzké, vykřičené uličce, kde s večerem vycházely před dům tlusté a staré holky, kolébající se jako kachny. Doma býval nebo také nebýval kluk a jeho mladší sestřička, čisťounká, plachá, úzkých tváří a světlých, krátkozrace vypouklých očí, které věčně nakláněla k nějakému vyšívání nebo prolamování. S tím učením to dopadalo žalostně, kluk se nehodlal učit a basta; zato jsem se po uši a bolestně zamiloval do toho plachého děvčete, jež sedělo tichounce na stoličce s vyšíváním u samých očí. Vždycky je zvedla náhle a jakoby vyděšeně, a pak to jaksi omlouvala chvějícím se úsměvem. Kluk už ani neráčil přijímat mé repetice, velkomyslně dovolil, abych mu dělal úkoly, a šel po svém. Hrbil jsem se nad jeho sešity, jako by mi daly bůhvíco práce; když jsem zvedl hlavu, klopila rychle oči, červená až po vlasy; když jsem promluvil, tu její oči skoro vyjekly leknutím a na rtech se jí zatřásl žalostně plachý úsměv. Neměli jsme si co říci, bylo to všechno hrozně rozpačité; na stěně tikaly hodiny a chrčely místo bití; někdy jsem nevím kterým smyslem vycítil, že ona zčistajasna rychleji dýše a rychleji protahuje nit výšivkou; tu i mně zabouchalo srdce a neodvážil jsem se zvednout hlavu, jenom jsem začal zbytečně listovat v klukových sešitech, aby se aspoň něco dálo. Styděl jsem se do krve za své rozpaky a umiňoval jsem si: zítra jí něco řeknu, něco, aby se se mnou dala do řeči. Měl jsem vymyšleno na sta hovorů, i to, co by mohla říci ona; třeba: ukažte mi tu výšivku, a nač to bude, nebo tak. Ale když jsem tam byl a chtěl jsem to říci, počalo mi tlouci srdce, hrdlo se mi stáhlo a nedostal bych ze sebe slova; a ona zvedla vyděšené oči, a já jsem se nahrbil nad sešitem, bruče mužským hlasem, že je tam plno chyb. A přitom cestou domů, doma, ve škole jsem toho měl plnou hlavu: co jí řeknu, co udělám; pohladím ji po vlasech, budu dávat za peníze kondice a koupím jí prstýnek, zachráním ji nějak z toho jejího domova; sednu si vedle ní, vezmu ji kolem krku a já nevím co ještě. Čím víc jsem si toho navymýšlel, tím víc mi bouchalo srdce a tím bezmocněji jsem propadal panice rozpaků. A kluk nás nechával o samotě s úmyslností už okázalou; budeš mně napovídat, řekl vyděračsky a vypadl z domu. A jednou, ano; teď ji políbím, teď ji políbím; půjdu k ní a udělám to; teď vstanu a půjdu k ní. A najednou si zmateně, skoro s hrůzou uvědomuju, že skutečně vstávám a jdu k ní. A ona vstává, ruce s vyšíváním se jí třesou, ústa pootevřena úděsem; ducli jsme o sebe čely, víc nic; odvrátila se a počala prudce vzlykat: „Já vás mám tak ráda, já vás mám tak ráda!“ Chtělo se mi také plakat, nevěděl jsem si rady; kristepane, co mám teď dělat? „Někdo jde,“ vyhrkl jsem hloupě; přestala štkát, ale to byl také konec veliké chvíle; vracel jsem se ke stolu rudý a rozpačitý a počal jsem skládat sešity. Seděla s vyšíváním těsně u očí, kolena se jí třásla. „Tak já jdu,“ koktal jsem, a na jejích rtech se zachvěl pokorný a ustrašený úsměv.

Druhý den mi kluk řekl znalecky a na půl huby: „Však já vím, co děláš s mou sestrou!“ A zamrkal chlapsky jedním okem. Mládí je podivně nekompromisní a důsledné. Vícekrát jsem tam nešel.