Poesie francouzská nové doby/Spící Booz

Poesie francouzská nové doby
Večer, když jsem pozoroval nebesa	Spící Booz	Píseň mořských dobrodruhů

Údaje o textu
Titulek:	Spící Booz
Autor:	Victor Hugo
Původní titulek:	Booz endormi
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 144–147. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

français

Booz uleh’ na pole dne prací unavený,
jak jeho obyčej on pracoval den celý,
pak lože ustlal si, kde ženci lože měli;
Booz blíže měřic spal, jež byly přeplněny.

Ten stařec pole měl, kde ječmen, žito zrálo;
on ač byl boháčem, přec nebyl k právu líný,
a bahnem nebyl proud, který hnal jeho mlýny,
a peklem nebylo, co v jeho výhních plálo.

Vous jeho stříbrný tek máje ručejemi;
on nebyl lakomec, přál chudým, ve žní čase
jak chudou ženu zřel, jež pro klas shýbala se,
tu říkal: Naschvál víc jich upouštějte k zemi!

A muž ten kráčel čist a vzdálen stezky křivé,
byl oděn bodrostí a bílým, dlouhým šatem,
a pytle obilné vždy prázdnily se chvatem
po stopě chudiny všem jsouce zdroje živé.

Booz dobrým pánem byl a stálým ve věrnosti
a šlechetný byl též a šetrný; však ženy
než na mladíka spíš naň zřely udiveny,
neb mladík sličný jest, kmet velký je v své ctnosti.

Když stařec ku zdroji své mladosti se vrátí,
v dny věčné vstupuje z dnů změny vycházeje,
a v očích mladíků se proto oheň skvěje,
leč v očích kmeta zříš jen čisté světlo pláti.

*

A v noci tak Booz spal blíž svojich, v středu klasů
u stohů, zdaleka jež rozvaly se zdály,
a v tmavých skupinách do kola ženci spali —
a toto stalo se za dávných, dávných časů.

A soudce jeden vlád’ nad Israele rody,
zem, člověk pod stany kde bloudil, posud chvěla
se stopou titanů, jichž kroky s bázní zřela
jsouc vlhka, nedávno jak vystoupila z vody.

*

Booz oči zavřené na listí odpočíval,
on jako Jakub spal a jako Judith spala,
tu nad ním nebesa svou bránu otvírala
a zvolna divný sen nad jeho hlavou splýval.

Ba, divný sen to byl: Booz na velký dub zíral,
jak z lůna jemu rost a v azur vrchol koupal,
rod lidský po něm výš jak dlouhý řetěz stoupal
a dole zpíval král a nahoře bůh zmíral.

A hlasem duše své Booz šeptal udivený:
„Jak možno, aby se to všecko ze mne vzneslo?
vždyť číslo mojich let přes osmdesát kleslo
a synů nemám já, a nemám více ženy.

Hle dávno tomu juž, co ta, s kterou jsem dřímal,
ó Pane, lůžko mé za tvoje zaměnila,
jsme stále pospolu, jak napolo by žila,
já mrtvý napolo jak bych ji obejímal.

Jak, nový ze mne rod? Jak uvěřiti, Pane?
jest možno, Pane můj, bych ještě choval děti?
Ó dokud mládí čas, den každý triumf světí,
tu z noci každý den, jak z vítězství jen vstane.

Leč stár teď chvěju se jak bříza v nepohodě,
jsem vdovec a jsem sám, nade mnou večer pílí
a, bože, duše má se k hrobu v smutku chýlí
jak vůl, jenž žízeň má a čelo sklání k vodě.“

A takto hovořil Booz v nadšení snem jatý,
zrak v spánku obracel ku Pánu nad oblohou.
Tak cedr neví sám o růži u své paty,
jak nevěděl též on o ženě u svých nohou.

*

Neb zatím, co spal Booz, Ruth Moabitka lehla
si jeho u nohou, šat s ňader pad’ jí v snění;
kýs paprsk neznámý zde ždála, v probuzení
až v jitra purpuru by náhlá záře šlehla.

Booz ani netušil, že blízko žena leží,
Ruth nevěděla též, co bůh si od ní přeje.
Hle noci chladný dech jak nad Galgalou spěje!
a z asfodelů niv jak stoupá vůně svěží!

Kol slavný, svatební je stín, jejž oko zhlídlo
a množství andělů zde jistě v taji lítlo,
neb nocí spělo cos a chvílemi se kmitlo
tak vzdušně modrého, jež zářilo co křídlo.

Booz posud tiše spal a jeho oddychání
v šum padlo ztemělý, jímž potok tekl v mechu,
byl čas, kde příroda jest plna sladkých dechů,
kdy hory lilie na svojí nosí skráni.

Ruth snila a Booz spal; zřel’s trávu kol se tmíti
a zvonky dálných stad se chvěly sladce, tiše,
nesměrná dobrota se nesla v nebes výše,
to klidná hodina, kdy lvi jdou k řece píti.

A v Ur, Jerimadeth kol krajina vše spala,
hvězd leskem blankyt vzplál tak hluboký a temný,
a měsíc průsvitný, v těch květech stínů jemný
se na západě chvěl a Ruth se tiše ptala,

Svůj upírajíc zrak pod závojem v ta bezdna,
ký bůh, ký věčný žnec té nekonečné pláně
jda domů po práci, tak nedbale a maně
ten zlatý hodil srp v ta dlouhá pole hvězdná?