Sluncem a stínem/Vidění

Sluncem a stínem Josef Václav Sládek
Ledová královna	Vidění	Ve starém parku

Údaje o textu
Titulek:	Vidění
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Šel jsem luny za svitání
    v háj, zelený háj,
slyšel jsem tam znenadání
    hrát jak na šalmaj;
nevěřil jsem sluchu ani;
    tich byl celý kraj.

Poslouchal jsem, šel jsem dále,
    odkud zněl ten hlas,
líbezněj a zvučněj stále,
    potom divě zas;
a ten hlas jak někde v skále
    ozvěnou se třás.

Hned jsem myslil: Snad to mámí
    lesních žen mne zpěv,
už jsem lesa průlinami
    viděl jejich zjev
tam šerými pod skalami;
    ve mně stydla krev.

Anebo to vyplašený
    zpívá noční pták,
nebo snad jen vyděšený
    sluch mne šálí tak?
Stál jsem u té skalní stěny,
    nevěděl jsem jak.

Vtom ta skála rudě vzplála,
    jak by to byl žár;
nad ní bílá kaple stála,
    dávný, divný tvar,
nad ní dub, jako ta skála
    zvětralý a stár.

Toho dubu každým svazem
    vítr třás, či běs?
projel kostmi jako mrazem,
    ale nezahles;
i ten zpěv teď ztichnul rázem; —
    mrtvý byl ten les.

Šel jsem blíže, neviděná
    moc mne táhla tam,
branka byla otevřená,
    ale prázdný chrám;
u krypty jen byla žena
    a já s ní byl sám.

Polo klečí, polo leží,
    jako ten, kdo pad,
že jsem od kamene stěží
    moh ji rozeznat,
jenž tu mrtvých spánek střeží; —
    a z ní čišel chlad.

Měsíc oknem prokukoval,
    měsícová zář
padala, já pozoroval,
    v kamennou jí tvář,
a její prst ukazoval
    v kryptu pod oltář.

Mrtvé-li to, neb to žije?
    musil jsem jít blíž. —
Vyskočila, dech mi pije,
    objala mne již;
a já cítil kolem šije
    kamennou tu tíž.

Vzkřik jsem: Kletá moc to jaká
    volala mne sem? —
Zasmála se: Jen zpěv ptáka,
    svalila mne v zem.
Život ptáček, který láká.
    Čihař smrt, — ta jsem!