Sluncem a stínem/Ve hvězdné výši

Sluncem a stínem Josef Václav Sládek
Láska	Ve hvězdné výši	Kde je máma?

Údaje o textu
Titulek:	Ve hvězdné výši
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vznesl se básník do říše dumy,
    v soumraku zem jak se loučila s dnem,
nad lidské trampoty a bolestí tlumy,
    jež chová žití v nitru svém.

Lehký jak orel prostorem vzlétal
    výše a výš tam ve hvězdný svět,
zlatý prach mlžin křídloma smetal
    a dále a dále spěl jeho let.

Co mu je země? — pochmurná báje, —
    co lidských srdcí do sterých ran? —
v nebes chce nahlédnout odvěké taje
    a nestane dřív až u rajských bran.

Kol něho Mléčná dráha se vine,
    pod ním již svítí Orión
a nad ním hvězdy zas jiné a jiné
    a letem závratným k nim cílí on.

Výše a výše až ve hvězdy ony —
    a letem myšlénky jich dosáhl již;
však nad nimi jiných zas milióny
    a bráně tajemství nebyl blíž!

Vtom se u dveří komůrky jeho
    ozval tak divně žalostný hlas,
jak peruť ptáčete unaveného
    když okna dotkne se v půlnoční čas.

Otevřel dvéře, v sukénce chudé
    stálo tu děcko, vtělený žal,
tvářičky ubledlé, ručky tak rudé
    a v očích jen slzí se proudící val.

Postesklo žalostně a ztichnulo rázem —
    do síně padal soumračný šer
a básník v té chvíli vrátil se na zem
    jak bleskem sražen z nebeských sfér.

Nevzalo chleba, když chtěl mu ho dáti,
    jen ze rtů ubledlých ozval se hles:
Nechte mne u sebe, chce se mi spáti,
    nechce mne u lidí alespoň dnes.

Ó lidská bído, v podobě děcka,
    v podobě každé jak obcházíš zem,
co je ta moudrost nebeská všecka,
    dokud ten stesk je v oku tvém!

Tajemství nebes, — co nám je vás třeba,
    dokud zde musíme v mrákotách žít,
dokud zde nuzní nemají chleba,
    dokud zde trpící nemají klid. —

Té noci, jak děcko dřímalo v klidu,
    básník se v nebe nevrátil již; —
jen cítil, jak mírnil tu lidskou bídu,
    že k nebeským branám — je na zemi blíž.