Slezské pohádky a pověsti/Les Hanuš

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Les Hanuš
Autor: J. Honza v Praskově Pod. Lidu (1. část) — původní autor neuveden (2. část)
Zdroj: SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 91–93.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 100
Související články ve Wikipedii:
Žimrovice na Wikipedii

Les Hanuš končí nedaleko Žimrovic velikou skalou. Ve skále této čeká vojsko, které jednou s Antikristem o víru bojovati bude.

Ještě nyní ukazují se tam dvéře, kterými vojáci občas vycházejí. Každý den o půl noci hraje tam hudba uvnitř skály a slyšeti jest řinkot zbraní. Jednou prý vezl časně ráno sedlák v sobotu oves na trh ze Žimrovic do Opavy. U skály té zastavil jej voják a žádal od sedláka ten oves koupiti. Sedlák ze strachu prodal a potom oves do skály nanosiv, na hromadu nasypal. Za to mu dal voják koňského trusu záplatou. Sedlák trus pohodil, mysle si, proč by to teprve domů vozil. Přijeda domů vypravoval ženě, co se mu přihodilo. Žena měch obrátila a ještě tam několik dukátů nalezla. Ihned spěchal muž její na to místo, kde trus koňský vysypal, ale již tam nic nebylo.

V Pr. Pod. Lidu J. Honza.

*

Nějaká nádennice ze Žimrovic máchala prádlo v Moravici. Tu přijde k ní voják a praví jí, nechce-li si něco vydělať. „I proč bych nechtěla,“ odpoví žena, „ale nemám mnoho času, neb mám nemluvně doma.“ Ale voják prosí, až žena svolí. Voják vede ji přímo k Hanuši.

Tu otevře se nějaký otvor a otvorem tím vešli oba do vnitř. Co tu vidí žena? Veliké nádvoří, vůkol samé stáje a v stájích na krásných vraníkách vojáky spící. Zatím co se žena udiveně rozhlíží, snesl jí průvodce její velikou hromadu špinavých košil a žena vol nevol musí práti. Když byla hotova, praví voják: „Musím vám dáti dobrou odplatu, že jste tak dobře vyprala,“ a to řka, hodí jí starou škrtačku do zástěry. Žena si myslí: „To je toho za takovou práci — staré metlisko!“ ale neříká nic strachem jsouc jata. Voják pojme ji za ruku a vyvede ze skály. Když přišli k řece, hledá žena své prádlo, které zde byla nechala, ale ani zbytkův po něm nebylo. I praví: „To mi je jistě souseda sklidila, že tak dlouho nepřicházím.“ — „Mýlíte se,“ vece voják, „vaše souseda jest již dávno mrtva, neb jste prala ve skále — celý rok! O dítě své nemějte starosti, neb jest zdrávo a v dobrých rukou. Zde jest prádlo vaše.“ S těmi slovy odsekl šavlí trávu a žena spatří několik shnilých hader. — Voják zmizel.

Nádennice, nevědouc, kde jí hlava stojí po tom, co viděla a slyšela, pozoruje, že má v zástěře cosi těžkého, rozhrne ji a spatří na místě škrtačky samé zlato a stříbro. Žena padnouc na kolena děkuje Bohu a spěchá s radostí velikou ku svému dítěti.

Op. Týd. 1877.