Slezské pohádky a pověsti/Kníže z Paskova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kníže z Paskova
Autor: František Sláma
Zdroj: SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 23–26.
Licence: PD old 70

Jeden synek — byl prý z Paskova — šel do světa hledat službu. Poplakal si, když opouštěl otce a matku, a s těžkým srdcem opouštěl svou rodnou chaloupku; na cestu provázelo ho požehnání dobrých rodičů.

Šel už dva dni a ocitl se v neznámém kraji, kde lidi jinak se nosili než on. Jda lesem, našel tam tři bratry; oni křičeli a bili se. „Co to robíte?“ ptal se jich a zvěděl, že potkali na cestě jakéhosi dobrého člověka, a ten že jim dal boty, kožuch a střecháč (klobouk). A když se teď dělit chtěli o tento dar, každý chtěl jen boty, neboť boty měly moc, že kdo je obuje, hned ujde dvacet mil cesty. Ale i kožuch měl moc velkou, neboť kdo ho oblekl, mohl letět vysoko a daleko, jak chtěl. Kdo si však dal střecháč na hlavu, nikdo ho neuvidí, je neviditelný. Každý bratr proto chtěl boty, neboť byli toho řemesla, totiž ševcovského.

Náš synek rozsoudil je moudře. Aby vyzkoumal, pro koho co se lépe hodí, oblekl se do těch bot, kožicha i střecháče, a hned byl tam ten.

Když zmizel, bratři se teprv dobře poprali. Ale náš synek už byl na velké hoře, a tam našel velkou díru. I pomyslil si, že tam může býti poklad. Zašel do díry a tam byly schody dolů. Šel po nich dolů dál a dál a tam byla sličná skrýše ve skále a v prostřed stůl jídlem pokrytý. Synek byl už hladný, dal se tedy do toho a dobře si pochutnal. Potom si zdřiml. Náhle v noci se probudil a uviděl, jak přicházejí k němu duchové: spočítal jich dvanácte a šel z nich strach. Chtěli, aby s nimi hrál v karty, on že neumí. Chtěli, aby se jim klaněl, on že ho bolí v kříži. A jak slovo kříž vyslovil, udeřila dvanáctá a duchové zmizeli. Synek trochu počkal a potom vyšel po schodách z díry ven a vyletěl dále do světa. Viděl krásné zámky, pěkná města, šumné dědiny pod sebou a k večeru zás sletěl na lesnatou horu a pomyslil si: „Kdybych se zas tak dobře mohl najíst jako včera.“ A zas našel díru a zas po schodech přišel do skály, kde na stole byla jídla dosť. Nechtěl však dočkati duchů a chtěl odejít, když se najedl. Ale už tu duchové byli, spočítal jich čtyřiadvacet a vypadali hroznější než včerejší. A zas chtěli, aby s nimi hrál, on že neumí, aby s nimi tancoval kovala, on že neumí, aby se jim klaněl, on že ho bolí v kříži. A sotva slovo kříž vyslovil, duchové zmizeli, neboť právě odbila dvanáctá.

A zas vyšel potom ze skály a letěl po světě, viděl moře, lodě na něm, potom letěl nad velkou rovinu, tam dole to svítilo a búchalo, byla tam vojna a mnoho krve teklo, a k večeru sletěl zas na lesnatou horu a zas přišel do skály, kde se najedl. Duchů se už nebál, ač přišlo jich padesát. A když ho nutili do karet, do tance, on že neumí. I začali ho bíti a o klanění už nemluvili, neboť báli se, že on vysloví slovo kříž. Ale kožuch byl silný a on ran nepocítil. A když mu chtěli brát střecháč a svlékat kožuch, tu on vykřikl uděšen: „Pro Ježíše Krista Pána, dejte mi pokoj!“ A duchové už byli za hory a doly.

A když chtěl vycházet na schody, tu objevila se mu v cestě spanilá mladá kněžna v bílých šatech; v krásných světlých vlasech měla červenou růžičku, a její očka modrá tak na něho přívětivě se dívala, že náš synek byl její krásou jako očarován. Pomyslil si, jestli snad duchové na něho tuto krásnou kněžnu neposlali, ale když počala mluvit na něho polsky, že její hlásek zněl jako nejlahodnější zvuky, pozbyl své nedůvěry. Pravila mu: „Jsem dcera jednoho knížete, a byla jsem zakleta v této hoře od zlé čarodějnice. Že jsi duchům po tři rázy vzdoroval, vysvobodil jsi mne. Pojď se mnou k mému otci a chceš-li, vezmu si tě za muže.“

Náš synek nemohl se zdržet, tak se mu zalíbila, že ji přitiskl k sobě. Zdálo se mu, že je nejblaženějším člověkem pod sluncem, neboť kněžna byla jako anděl krásná. Ale ona od něho se odvrátila a kázala mu, aby ten velký kožuch a střecháč odložil, neboť v takovém oděvu nesmí knížecí její manžel chodit. Když jí ale on vysvětlil, jakou tyto věci mají moc. tu kněžna sama se k němu přivinula a on letěl s ní až k jejímu hradu. Na cestě zastavili se u třech bratří a vzali je s sebou ku svatbě. Svatba byla slavná a náš synek povolal své ubohé rodiče k sobě. aby se dobře měli.