Slezské pohádky a pověsti/Jak portáš napálil čerta

Slezské pohádky a pověsti František Sláma
Zlatý pták	Jak portáš napálil čerta	Kosti úmrlého

Údaje o textu
Titulek:	Jak portáš napálil čerta
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 7–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V údolí Lomné poblíž hranic uherských téče potůček, kterému říkají „Čertí potok“. Na tomto potůčku stál mlýn a v něm žil mlynář velice chudobný. Nemohl chudák ani sebe uživit, nebyl by uživil ani dětí. Proto mu snad Pánbůh žádných nedal. Když tak jednou sedí na lávce před mlýnem a dívá se na lesnaté hory. objevil se před ním čert. Mlynář se zlostně obrátil a chtěl odejít, ale čert mu nedal; ptal se ho: „Víš-li ty, kdo jsem?“

„Velký pán nejsi, jsi jenom čert.“

„A nebojíš se mne?“

„Čemu bych se bál? Nic mi nevezmeš, bo peněz nemám a duši ti neprodám.“

„Prodej mi mlýn a dám ti tisíc réňských. Tu máš!“ A čert vyložil na lávku tisíc réňských v samých dukátech.

„Dobře,“ pravil mlynář, „ale jak dukáty nejsou pravé, mlýn zůstane můj. A co ty, čerte, ve mlýně budeš robiť?“ ptal se mlynář čerta.

„Do toho ti nic není, včil jsem já tu pán.“

Mlynář sebral dukáty a šel do Těšína, aby se přesvědčil, či jsou dukáty pravé, a aby si tam trochu popil dobrého piva a najedl se masa, bo už deset let ani masa ani piva nepozřel.

Přijda do Těšína do hospody, uslyšel, že pán kníže na zámku je dobrý pán, ale že nikdy peněz nemá a že město Těšín mu nechce nic požičať (půjčit). Když mlynáři pivo hlavu rozmotalo, nahněval se na těšínské měšťáky a zvolal: „Hanba, že knížeti nepožičají, když on jest dobrý a potřebuje. Já mám tisíc dukátů, a požičám jich knížetipánu hned!“ To slyšeli sluhové ze zámku a hned mlynáře na zámek zavlekli. Kníže pochválil mlynáře, přijal od něho dukáty a dal mu za to na papíře, že jest mu dlužen tisíc dukátů a že je mu zaplatí, kdykoliv mlynář bude chtíti. A k tomu zrobil mlynáře ještě portášem. To byla služba, rozumí se, lepší než ve mlýně hladem mřít.

Mlynář proto blaženě odešel zas do své hospody, pil dále a chválil knížete pána náramně a hanil měšťáky. Taková hana na měšťanstvo nelíbila se však hospodskému. „Když se vám to v Těšíně nelíbí, zaplaťte, co jste propil, a běžte!“

Teprv včil vzpomněl si mlynář, že nemá žádných peněz, neboť všechny dukáty do jednoho byl v zámku zůstavil. Když nemohl zaplatiti, hospodský nechtěl uvěřiti, že mlynář bude od zejtřka portášem knížecím a že na zámku dostane dukáty kdykoliv nazpět, ale dal mlynáře do kozy, totiž městského areštu odpraviti.

Mlynář vyspal se tedy zadarmo „v díře“, a když ráno ho pustili, letěl na zámek žalovat knížeti pánu, co se mu v hospodě stalo. Ale na zámku ho ku knížeti pánu pustit nechtěli, neboť prý přijelo v noci na zámek z daleka vysoké panstvo, princi a hrabata, a kníže jen s nimi prý se baví. Mlynáře oblekli do uniformy jako portáše a poslali ho, aby sloužil na zámečku v Jablunkově. Na cestu dali se mu najíst, ale peněz žádných. Mlynář proto chtěl si aspoň dva dukáty vzíti ze svých peněz a ukazoval papír dlužný.

Sluhové na zámku se mu vysmáli. „Tvoje dukáty už dávno sežral čert!“ volali na mlynáře.

Na zámku totiž peníze sotva se ukázaly, hned se vždy rozkutálely, neboť kníže pán tehdejší — nebyl hospodářem. Mlynář však myslil, že onen čert, co koupil od něho mlýn, s dukáty provedl jakés cigaňstvo.

„Cože? Že moje dukáty sežral čert? Však já tomu čertovi dám!“ nahněval se mlynář a rovně dal se do Lomné k mlýnu. Na cestě stanul u fojta v dědině. Ten žaloval velmi na čerta, že prý co noc tři lidi zemele.

„Že lidi mele? Ó dám já ti lotrovino!“ A portáš nahněvaný vytáhl na čerta do mlýna.

Přijda do mlýna, nenašel tam živé duše, jen prášek z lidských kostí. I dopálil se ještě více a zašel do jizby. Tam se u stolu posadil, seděl dlouho, ale nikdo nejde, až byla noc. Portáš rozsvítil a dřímal u stolu. Když kdosi na okno zaklepal, portáš zvolal: „Jsi-li čert, však potrefíš i bez dveří. Já portáš ti otvírat nebudu.“

Čert tedy otevřel si sám a vykřikl na portáše: „A co ty tu? Víš, komu náleží tento mlýn?“

„Vím, že náleží tobě, čerte, ale či mě ty neznáš? Jsem portáš a přišel jsem, abych tě odpravil na zámek. V mlýnech mele se jenom mouka, ale ne lidi, a proto propadl jsi trestu.“

Čert se zasmál. „Dej pozor, abych nezemlel i tebe, tu v mlýně jsem já pán!“

Tato slova portáše pohněvala. Vyskočil prudce na čerta a křičel na něho: „I ty galgane! Kaj (Kde) máš dukáty? Ocigánils mne, ty chachare! Mlýn jest můj, tu já jest pán a včil půjdeš se mnou!“

Čert vřeštěl, ale portáš toho nedbal, a stisknuv čerta, nesl ho na mlýn a bez milosti ho mlel, až mu půl řiti umlel. Čerta to bolelo ukrutně a prosil: „Pane portáš, už dost! Já už do mlýna nikdy nepřijdu!“

„Máš pravdu, nechoď sem, bo bych ti umlel celou!“ hrozil portáš a pustil čerta, který ihned odletěl, jen po sobě smrad zůstavil.

Tak mlynář zůstal mlynářem, byl krom toho portášem a když kníže umřel, vyplatili mu v Těšíně ještě oněch tisíc dukátů, o kterých myslil, že ho čert oklamal. Čert však od těch časů neukázal se nikde na blízku a lidé měli pokoj.