Slezské pohádky a pověsti/Hloupý Janek

Slezské pohádky a pověsti František Sláma
Poklad na Čeladné	Hloupý Janek	O jiném hloupém Jankovi

Údaje o textu
Titulek:	Hloupý Janek
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 33–37. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou jeden sedlák, a ten měl tři chlapce. Nejmladší byl Janek a byl ze všech nejhloupější a nejospalejší. Jeho matka si často vzdychla, že toho synka neožení. Janek to jednou slyšel a ptá se: „Mamko, co je to ženit?“ — A ona na to: „Neptej se, ty hlupáku: až poznáš svět a až vyrobíš peníze, potom se ptej!“ — Ale Janek nemyslil ani na cestu do světa ani na robotu, jen pořád spal a spal.

Jednou jde u hospody a vlezl v lenivosti na cizí vůz. Rozumí se, že tam hned usnul. A když vyjdou lidi z hospody a chtějí sedat na vůz, smáli se, jak tam Janek chruní. I pravili si ti lidé, že s ním pojedou, a odvezli ho daleko. Jeli s ním už dvanáct hodin, ale Janek pořád chrápal. Budili ho, tahali ho za nohy, za uši, ale Janek jen trochu zachruněl a zase spal. „Co s ním zrobíme?“ radili se cizí lidé. — „Vyložme ho tu na cestu a jeďme dále,“ radil jeden. — „Přejel by ho vůz, a on by se ještě neprobudil!“ smál se druhý. — „Tedy dejme ho do této bečky!“ — Měli na voze bečku od piva, zabednili ho tam a postavili potom bečku do prostřed cesty v lese, aby Janka někdo našel.

Když se Janek konečně probudil, byl hladný; chtěl vylézti ven, ale nevěděl, kde je a jak se dostat ven. Našel díru v bečce a viděl, jak vlci očuchávají bečku. A jak tu bečku očuchávali, jednomu vlkovi přišel ocas do té díry. Janek chytil ocas a omotal si jej kol ruky. Vlka to zabolelo, dal se na útěk a bečka s ocasem za ním; i druzí vlci dali se na útěk před bečkou, ale bečka pořád za nimi bubnovala, až narazila na skálu; Janek se otřásl, ocas mu vyskočil z ruky, bečka se provalila. Janek z bečky vyletěl ven, ale na štěstí vlci už byli dávno strachem ti tam.

Janek byl celý otlučený, ale včil nevěděl kam jít. Položil se tedy a spal. A když se probudil, měl velký hlad, ale mamka tu nebyla, byl tu jen sám strom, velký les. I vylezl Janek na strom a díval se po krajině; byl na vysoké hoře a v dálce bylo vidět město. Janek byl by raději viděl svou dědinu, kde by mu mamulka dala jíst. Když ale ani svou dědinu, ani mamulku neviděl, jen to město a cizí kraj, pomyslil si: „Včil jsem poznal svět, včil bych se mohl ženit!“ Ale že nevěděl, co je to ženit, usnul na tom stromě a když se probudil, byla silná tma, že nic vidět nebylo. V Jankovi ozval se hlad, a on vykřikne: „Mamulko!“

Kdosi pod stromem praví na to: „Slyšels?“ A jiný hlas na to odpovídá: „To je pták!“ — A Janek na to dopáleně: „Žádný pták!“

A zas ten pod stromem praví: „Slyšels?“ — A ten druhý na to: „Nebuď Janek! Pravím ti, že to pták!“

Jak Janek na stromě zaslechl své jméno, hned se ozval a vykřikl: „Já jsem Janek!“ Ale byl na stromě vysoko a ti chlapi ho neslyšeli. Když Janek odpovědi nedostával, slezl se stromu, a hledal jich, ale oni byli už ti tam. I hněval se a kopl nohou do stromu, a hned to povolilo a otevřela se do stromu díra. I vlezl on tam a hned sletěl kamsi dolů, kde bylo světlo.

I lekli se ti dva chlapi, kteří tam byli, že je to duch, a hned utekli. Byli to zbojníci. Janek byl pod zemí včil sám a sám a měl tam jídla dost i vody. A jak se najedl, ohledal se a vidí, že tam je zlato na hromadě. I zalíbilo se mu zlato, nabral toho do kabátu i kalhot dost a dost, a chtěl to zanésti mamulce. A když vylezl z díry stromem ven do lesa, byl už den, pustil se tedy dolů k městu.

Přijda k hospodě, nevěděl, kam se položit, neboť na ulici spát nemohl. Nahlédl tedy do kůlny a tam stál vůz. Janek se do něho položil a hned usnul.

Vyjdou lidé z hospody, zapřáhnou a chtějí odjíždět a tu jim chrápe na voze Janek. „Chlapče, slez!“ volali naň, ale Janek jen se trochu protáhl a zas chruněl dále. I prohlédli si ho a poznali, že to je ten sám, co ho dali do bečky. I smáli se: „Když jsme ho přivezli, zas ho odvezeme!“ A odvezli ho až do jeho dědiny.

Můžeme si domyslit, jak se rodiče zaradovali, když ztraceného Jánka uviděli. Už ho oplakali, a on tu vytahuje zlato a klade na stůl. „Mamulko“, praví on, „už jsem poznal svět a peníze jsem též vyrobil, včil se ožením. A co to je?“

I smála se matka a poslala ho k sousedovi, aby řekl, že se chce ženit a aby se k sousedově dceři měl a jí zlato ukázal. A když se vrátil, smál se. I ptala se ho matka, co u sousedů pravili. „No, že je dobře, abych šel do kostela.“

Šel tedy s otcem do kostela a na cestě stál kříž s ukřižovaným Spasitelem. I ptá se Janek: „Kdo pověsil sem toho člověka?“ — „Židi,“ praví otec. Když přišli dále, potkali žida a Janek hned do něho. „I ty lachu, ty galgane, ty gizdo,“ a pořád žida mlátil, „ty budeš lidi věšet?“ Sehnali se lidi a odvezli Janka do arestu. Když ho potom k soudci zavedli, Janek, jak tam žida uviděl, hned ho začal zas mlátit, že lidi věší. A když vyslechl soudce otce a Jánka, praví soudce: „Vidíš, žide, že on hloupý?“ A nic se Jankovi nestalo.

Ale Janek nebyl spokojen, hněval se a křičel, že není hloupý, že byl ve světě a že má zlata moc. A když se soudce na všechno vyptal, posadili Jánka k soudci do kočáru a vojáci jeli na koních s nimi, a přijeli k té hoře a k tomu lesu a tam odkryli skrýši zbojnickou. Schytali tam zbojníků dvanáct a sebrali tam mnoho pokladů. Zbojníci byli potom pověšeni a Janek měl v celé krajině velkou slávu. I vzala si ho sousedova dcera, ačkoli ho prvé posměšně poslala do kostela pro rozum, a Janek oplýval bohatstvím, až si koupil panství. I záviděli mu to lidi a pravili, že hloupý má štěstí. Ale Janek byl spokojený a žil sto let.