Slezské pohádky a pověsti/Dřevěná kráva

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dřevěná kráva
Autor: původní autor neuveden
Zdroj: SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 44–48.
Licence: PD old 100
Související články ve Wikipedii:
Stěbořice na Wikipedii

V jedné dědině měli obecního pastýře a ten honil všechny krávy z obce na pastvu. Ale bylo mu líto, že sám žádné krávy nemá. I pravil: „Když já žádné krávy nemám, tedy si ji udělám.“ A posbíral dříví a latě, a sbil si krávu dřevěnou. Když pak vyháněl krávy na pastvu, svou dřevěnou krávu nosil na hřbetě. A když pásl krávy, postavil svou dřevěnou mezi ostatní, řka: „Já též mám svoju kravičku.“

Jednou rozutíkaly se mu krávy do obilí a dělaly škodu. Pastýř popadl svou dřevěnou kravičku na rameno a vyháněl živé z obilí, ale šlo mu to pomalu, neboť jeho dřevěná na hřbetě mu překážela. I vyletěl hospodář toho žita a nadával pastýři, že nedává pozor na krávy. Slovo dalo slovo, až se za pasy chytili a dřevěnou krávu rozlámali. „Šak mi ty tu krávu draho zaplatíš!“ pravil pastýř. Šel žalovat na souseda a rozsoudili je, že pastýř dostal tedy za svou polámanou dřevěnou krávu od souseda živou; ale že tato sousedova kráva málo mléka dávala, zabil ji, ustrojil hostinu a celou dědinu pozval.

Kůže z krávy zůstala ležet pod schodem, až se zasmradila. „Třa tu kožu předat“ (třeba tu kůži prodat) pravil pastýř a šel ji prodat do města.

Přijda na kopeček, rozvinul ji proti slunci; kde se vzaly, tam se vzaly, ale nasedaly na kůži mouchy zlaté. Tyto mouchy zlaté si pastýř do kůže zašil a dále šel, a když se stmívalo, přišel do hospody a chtěl tam noclehovat. Ale odbyli ho, že tam straší. „Já se strašidla nebojím!“ pravil on, vlezl za pec a kůži s sebou vzal.

O jedenácté hodině přišel do hospody jakýsi pán a hospodská vařila, smažila a pekla: co nejlepšího měla, uchystala. Potom s pánem jedla a pila. O dvanácté zabušilo na okno; hospodský se vracel z nenadání domů. Hospodská ulekaná schovala hosta v síni a ukryla do skříně jídla a nápoje. Jak hospodský do jizby přišel, chtěl jíst. Hospodská nato: „Já nic nemám pro tebe,“ a odešla ven, aby svého hosta pustila z hospody.

Pastýř vylezl a praví hospodskému: „Mám proroky, a vím tedy vše, co se ve světě děje.“ A udeřil pěstí na kůži; na to muchy zašité začaly v kůži brnět a pastýř pravil: „Moji proroci praví, že vaše žena ve skříni dobrá jídla a nápoje má.“ Hospodský otevřel skříni, a nalezl jídlo a nápoje, i posadil se ke stolu a jedl a pil s pastýřem.

Na druhý den přišel zas onen pán a hospodská ho ještě lépe hostila. A zas zabuchal hospodský na okno, neboť vrátil se časně domů. Hospodská v leknutí ukryla svého hosta pod bečku v síni. I vylezl pastýř z pece a praví hospodskému: „Moji proroci praví, že máte v síni zlého ducha. Až se najíme a napijeme, já ho vyženu svými proroky.“

Po večeři přinesl hospodský lucernu a pastýř třískal nohajkou do bečky, až vyrazil hospodskému lucernu z ruky, aby hospodský pána neviděl, a potom ve tmě mydlil hosta, až ho ze síně vymydlil a při tom též hospodského nohajkou naschvál praštil. I praví hospodský: „Ten zlý duch ocasem mě líznul“, neboť opravdu myslil, že v síni byl zlý duch. „A co ti dám za tvoje proroky?“

„Ani za tisíc rýnských jich nědam!“ pravil pastýř; ale domluvili se na šesti stech, pastýř sebral peníze a šel domů. Doma pak se chválil, že moc utržil za kůži. A aby mu věřili, poslal svou robu pro měřici k sousedovi a když ji vracel, naschvál nalepil dvacetník na dno, aby všichni v dědině věřili, že peněz má moc, že je měří na měřice. A chlubil se: „Udělajtě všeci jako ja a budětě mět moc peniz, jako ja!“

Oni uposlechli, pozabíjeli svůj dobytek a kůže na hromadu kladli. A jak kůže zasmrádaly, vezli je na vozech do trhu, a nechtěli jináč prodat, než za 600. A když poznali, že byli ošizeni, rozhněvali se na pastýře a že ho vyženou z dědiny. Aby se jim však nevrátil, že ho raději utopí v rybníku. Zavázali ho do měcha (pytle) a jeden dovezl ho k rybníku na trakači. Ale když ho tam dovezl, nevěděl, má-li ho hodit do rybníka bez pytle aneb s pytlem. Běžel se tedy do dědiny zeptat, a pastýř zůstal zatím u rybníka ležet.

Na blízku pásl žid stádo a slyší, jak kdosi křičí: „Nechcu byť pánem nad tum dědinum (nechci být pánem nad tou dědinou).“ I běžel žid po hlase, až pastýře v měchu našel. „Co to křičíš?“ ptá se žid pastýře. „Mám být pánem nad tou dědinou, ale já nechci: tak mne chtějí hodit do rybníka a utopit. Jestli ty chceš být pánem, rozvaž pytel a vlez do něho, a jak ten z dědiny se vrátí, křič: „Já chcu byť panem nad tum dědinum!“

Žid vlezl do měcha a pastýř schoval se do žita. Když vrátil se ten posel z dědiny k rybníku, slyší žida v pytli: „Já chcu byť panem nad tum dědinum.“

„Co?“ rozhněval se posel, „ty chceš být naším pánem?“ A hned do vody žida hodil a ho utopil.

Potom pastýř sebral polovičku volů a hnal je dědinou. I ptali se ho všichni: „Kaj si se ty tu vzal? Ty si se přec utopil! A odkaď mas telej volův? (odkud máš tolik volů?)“

„To jsou voly z rybníka, je jich tam ešče moc, věc sem už jich němuh zabrať (více jsem jich už nemohl sebrat). Jestli nechcete věřit, pojďte se mnou!“ odpověděl pastýř.

Všichni běželi za pastýřem k rybníku. Pastýř přihnal druhou polovičku volů židových k rybníku na břeh, aby bylo voly ve vodě vidět.

Jak lidé voly ve vodě viděli, všichni chtěli najednou skákat do vody, ale fojt (starosta obecní) žádnému nedovolil, neboť on prý je první osoba v dědině a jemu patří přednosť. Napřed že on do vody skočí, a bude-li tam volů moc, že rukou zakývá, aby za ním skákali.

Fojt skočil tedy do vody; bylo tam hluboko. A když se topil, kýval rukama, aby ho vytáhli; ale lidé myslili, že tam moc volů jest; a hned byli všichni ve vodě a se utopili.

„Mě jste chtěli utopit, a sami se topíte!“ smál se pastýř, sebral voly a pravil: „Včil sem panem nad dědinum.“

Ze Stěbořic. Opavský Týd. 1872.