Slezské báje a pověsti národní/Zlatá paní

Slezské báje a pověsti národní Karel Jaromír Bukovanský
Zakletá princezna	Zlatá paní	Holotovice

Údaje o textu
Titulek:	Zlatá paní
Podtitulek:	(z Domaslovic)
Autor:	Karel Jaromír Bukovanský
Zdroj:	BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír: Slezské báje a pověsti národní. Mor. Ostrava: vlastním nákladem, 1877. s. 9–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prohlížeje jedenkráte náhrobní nápisy ve vesničce N-ské, přišel jsem ku kameni zasazenému v koutě hřbitovním. Ten mne nemálo zajímal dílem svou formou, dílem proto, že neměl docela žádného nápisu. Na straně k východu obrácené vytesán byl hrubě znak umrlčí. Kámen byl zajisté velmi starý. Rád bych se byl dověděl, kdo asi ve starém tomto rove odpočívá. Zvědavosť nedala mi pokoje. Jako někým poslán přibližuje se ke mně stařeček s lopatou pod paždí a s provazem v rukou. Byltě to hrobník.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ přívětivým hlasem pozdravoval stařeček.

„Až na věky!“ odvětil jsem a již zvědavě táži se ho: „Zajisté jste již, dobrý stařečku, po mnohá léta zde hrobníkem a mohl byste mi něčím posloužiti.“

„Vím, co žádáte; neb dlouhou chvíli pozoroval jsem vás u tohoto šedého kamene a proto přicházím, bych vám historii, jak a proč kámen ten zde zasazen byl, pověděl.“

„Uhodl jste, příteli; budu vám velmi povděčen, povíte-li mi něco o kameni tom. Celá věc mne počíná zajímati.“

„S radostí!“ odvětil stařeček a zaryv lopatu do země a pohodiv provaz stranou, usedl na náhrobník vedle zasazený a počal vypravovati:

„Kdy a kdo kámen tento zde zasadil nemohu vám určitě říci; není člověka v naší tiché vísce, jenž by o zasazení tohoto starého mechem porostlého šedivce co věděl. Kde kdo, starý, mladý, ve veliké vážnosti a úctě má kámen tento, a zdaleka již křižuje se každý, kdo na hřbitov přichází.“

„Jest tomu již několik set rokův,“ pokračoval stařeček, „když se na tomto místě záhadná událosť přihodila. Byloť to na květnou neděli, kdy, jak víte, rozličné věci se dějí. Rač nás Pán Bůh chrániti všeho zlého!“ jaksi bázlivě prohodil milý hrobník.

„Ano, na květnou neděli to bylo. Tak vypravovala mně má nebožka babička. Zvony jindy vesele stříbrným svým hláskem pobožné občany do chrámu Páně vybízející zvonily tenkráte tak dojemně, tak smutně, jako by nějakou truchlivou zvěsť věřícím oznamovati měly.“

„Bylo odzvoněno. Věřící ve sváteční šat odění ze všech stran scházeli se do chrámu Páně. Již oblečen jest stařičký sluha Boží, již dává ministrant znamení zvonkem varhaníkovi, který po krátké předehře zanotí píseň postní: „Již jsem dosť pracoval pro tebe člověče“ a s ním veškerý shromážděný zde zástup nábožných věřících píseň tuto doprovází.“

„Ku kostelu přichází krokem zdlouhavým a s tváří zasmušilou žena, majíc na rukou děcko sotva rok čítající. Chatrný oděv, vyzáblý obličej, vážný, smutný vzhled, zapadlé oči a trudná mysl ženy prozrazuje patrně její velikou bídu. Jest to vdova po nádenníkovi, s kterýmž nezažila pražádných radostí. Slovem, jest to osoba ze všech nejnešťastnější. Záhy již ztratila rodiče, ani jich nepoznala. Celý věk svůj ztrávila mezi lidmi cizími, kteříž jsouce srdce kamenného, nakládali s ubohým sirotkem nelidsky. Konečně, když vše přetrpěla, měl jí nastati život radostný. Řádný čeledín u téhož hospodáře sloužící, pojal nešťastného sirotka za manželku. Avšak nebylo mladé manželce popřáno s milým manželem dlouho spojenu býti. Osmého dne po oddavkách zachvátila nelítostná smrť mladého muže a nebohé manželce zůstalo po muži mileném ono nemluvně, jež jsme viděli na rukou nésti ku kostelu.“

„Slyšíc velebný zpěv z kostela zaznívati, netroufala si nešťastná matka více vkročiti, ale zůstala zamyšlena opodál dveří chrámových. Jest evangelium. Zpívají se pašije, veškeren zástup věřících zaujat jest odsouzením a smrtí Spasitelovou. I chudá vdova, u dveří stojící, zamyšlena stojí co socha a slza za slzou spouští se s bledých lící do zelené trávy. Dítě pokojně spí. Právě dozpívány pašije, sluha kostelní zháší v kostele světla — sluha Boží a veškeren zástup padá na kolena svá, aby takto dal alespoň slabý výraz velkého zármutku nad úmrtím Spasitele na jevo. I nebohá vdova padnouti chce na křehká kolena svá, avšak co to? — Jest to sen? — Před ní stojí vznešená paní v hedbávném, bohatě zlatem a drahokamy protkaném oděvu a kývá na vdovu, dávajíc jí na srozuměnou, by ji následovala. Všecka zmámena a na celém těle se třesouc potácí se žena za neznámou paní, která ji vedla v tato místa, kde kámen se nachází. Zde na tom místě zmizela paní i vdova s dítětem — — —“

„Světla se opět v kostele rozžíhají a pobožný lid pokračuje ve velebném zpěvu dále. Jest po mši. Lidé pospíchají do svých příbytkův a pořádají jako obyčejně svou domácnosť. I stařičký kněz ubírá se do tichého svého příbytku. Za ním opodál jde nejstarší žebračka, která se vždy u dveří modlívala a která byla jediným svědkem události, kterou jsem vám nyní vypravoval. Žebračka vypravovala vše, co byla viděla, velebnému pánu, kterýž záležitosť tu v neděli velikonoční s kazatelny shromážděnému lidu oznámil s podotknutím, že nejdobrotivější Otec nebeský ubohou vdovu z tohoto plačtivého údolí do radosti věčné přijal. — Kámen tento byl zde od některého nábožného křesťana na věčnou památku zasazen. Toť celá historie o kameni, jenž vás tak zajímal.“

* * *

Zamyšlen zůstal jsem chvíli státi, načež obdařiv dle možnosti dobrého stařečka a poděkovav mu za vyprávění, odebral jsem se všecek zimou skřehlý do tamějšího hostince, bych se trudných myšlenek poněkud zbavil.