Slezské báje a pověsti národní/Zakletá princezna

Slezské báje a pověsti národní Karel Jaromír Bukovanský
	Zakletá princezna	Zlatá paní

Údaje o textu
Titulek:	Zakletá princezna
Podtitulek:	(z Hrušova)
Autor:	Karel Jaromír Bukovanský
Zdroj:	BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír: Slezské báje a pověsti národní. Mor. Ostrava: vlastním nákladem, 1877. s. 5–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Ohnivý drak na Landeku – verze vydaná ve Slámových Slezských pohádkách a pověstech (1893)

Za starodávna, když pruské Slezsko náleželo ještě rodu Habsburskému, přebýval „na Landeku“, dosti to vyvýšeném místě za řekou Odrou bohatý rytíř. Okolní osady s polnostmi i s velikými na zvěř bohatými lesy náležely jemu. Utiskoval své poddané, bral veliké daně a mimo to pracovati musel utlačovaný lid bohatému pánu svému bezplatně. To dověděl se černokněžník v nedalekém lese bydlící a uzavřel u sebe, že se na rytíři pomstí.

Rytíř měl jedinou dceru, jménem Martu. Byla neobyčejně krásná. Martu vyvolil si černokněžník za oběť.

Jednoho dne, když nebylo starého rytíře doma a čeládka jinak zaměstnána byla, vloudil se černokněžník, za žebráka přestrojen, do nádherného zámku a prosil o almužnu. Marta byla velmi dobrosrdečná a zvláště k chudému lidu vlídná. Vyňala ihned tobolku a podávala žebrákovi hojnou almužnu. Žebrák vzav almužnu, dotekl se kouzelným proutkem, který pod kabátem uschovaný měl, Marty, a ona proměnila se ihned v krásnou plnou růži. Tuto růži vzal černokněžník s sebou a odešel.

Zatím přišel rytíř domů a sháněl se hned po své dceři, kterou nade všecko miloval.

Nemoha ji nikde nalézti, svolal veškeré služebnictvo své a ptal se, zdali by někdo o jeho milované Martě nevěděl. Nikdo však mu nemohl bližších zpráv podati.

I rozeslal služebníky své na všecky strany, by dceru jeho hledali, podotýkaje, že odplatu velkou tomu dá, kdo ji nejdříve nazpět přivede.

Dlouho hledali služebníci po celém okolí, avšak žádný nebyl tak šťasten, by se o dceři rytířově čeho dověděl. Všichni vrátili se s nepořízenou zpět. Tu napadlo nejstaršímu sluhovi, že v nedalekém lese přebývá černokněžník, který snad o ztracené dceři něco bude věděti. Bez dalšího opovídání pádil k němu.

Černokněžník vracel se právě z obvyklé procházky a vida onoho člověka u svého paláce, otázal se ho: „Co neseš mně služebníče rytíře sousedního?“

„Odpusť, pane,“ odvětil sluha, „že obtěžuji tě prosbou. Rytíři mému ztratila se jediná dcera Marta. Všude hledáno, však nadarmo. Marty nikde není. Tu napadlo mi, že snad ty, pane, o naší princezně věděti budeš, a proto přišel jsem k tobě s prosbou, abys mi laskavě oznámil, kde princezna jest, víš-li o ní.“

„Vím o Martě velmi dobře,“ pravil černokněžník, „ale ne tak lehce jest ji vysvoboditi. Povím ti to zkrátka: Nad nesvědomitostí pána tvého k jeho poddaným rozhorlil jsem se a uzavřel u sebe, že ho potrestám. Věděl jsem, že rytíř Martu nade vše na světě miluje, a proto, bych ho náležitě potrestal za jeho nelidské skutky, zaklel jsem Martu na sklenné hory, kam nikdo přijíti nemůže. Avšak poslyš. Marta může býti ještě vysvobozena. Na den sv. Jana Křtitele přijde se na zámek svého otce podívat. Pojede na ohnivém draku až do dvora. S draka však nesleze. V rukou držeti bude zlaté klíče od zámku zakletého. Zde jest její vysvobození možné. Nepodaří-li se to, ztracena jest na věky. Má-li však býti Marta vysvobozena, musí jí zlaté klíče z rukou vyrvány býti. To státi se může jen tenkráte, když se ohnivý drak postříkne vodou svěcenou, čím se stane docela neškodným. Klíče pak vhodí se do Odry a princezna jest vysvobozena.“

„Děkuji ti, pane, za laskavé vysvětlení, přičiním se, seč možno bude, o její vysvobození.“ Tak pravil sluha a odkvapil.

Starý rytíř neustále bědoval o svou dceru a ani jísti nechtěl, říkaje, že buďto dceru dostati nebo zemříti musí. Sluha neřekl ničeho pánu svému, a chtěl ho, když se den sv. Jana Křtitele blížil, s vysvobozenou dcerou překvapiti.

Jest večer před sv. Janem Křtitelem. Sotva zlaté slunéčko poslední své paprsky za mraky ukrylo, již pozorovati lze na některých okolních pahrbcích ohně Svatojanské.^[1] I na sousedních Karpatech vzplanulo několik ohňův, které se v brzku v moře plamenné rozmnožily.

O 9. hodině strhl se najednou velký vítr a ze vzduchu přiletěl velký, ohnivý drak, na něm seděla krásná Marta v rukou majíc zlaté klíče. Drak plazil se nyní až do nádvoří hradního, kdež u prostřed státi zůstal.

Sluha, na celém těle se třesa, v jedné ruce nádobku s vodou svěcenou a ve druhé metličku ze slámy udělanou, pádí rovnou cestou ke draku a namočiv metličku ve vodě postříknul draka. V tu chvíli ohromná obluda pošla. Vzav pak zlaté klíče a hodiv je přes plot do řeky Odry chvátal i s Martou k milému otci. Ten byl již všecek nemocen. Uzřev ale svou drahou Martu, vzkřikl radostí a přivinuv ji k srdci, pravil: „Opět šťasten jsem, že nalezl jsem to, co mi jest nejmilejším na světě!“ Dověděv se pak, že nejvěrnější služebník jeho Martu vysvobodil, dal mu nejen celý svůj statek za odměnu, nýbrž i Martu za manželku. Mladí pak manželé žili šťastně a spokojeně až do smrti.

---

1. Původ tohoto prastarého zvyku podám později, jak vydávati budu: „Zvyky, mravy a obyčeje obyvatelův Slezských.“