Slezské báje a pověsti národní/Pověsť o Edelštýnu

Slezské báje a pověsti národní Karel Jaromír Bukovanský
Stříbrné vejce	Pověsť o Edelštýnu	Propadlý zámek

Údaje o textu
Titulek:	Pověsť o Edelštýnu
Podtitulek:	(z Opavska)
Autor:	Karel Jaromír Bukovanský
Zdroj:	BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír: Slezské báje a pověsti národní. Mor. Ostrava: vlastním nákladem, 1877. s. 41–42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Hrad Edelštein u Cukmantlu – pověst Františka Slámy v Slezských pohádkách a pověstech (1893)

Mezi Kovářovem a dolním Gruntem, malými to vískami v západním Slezsku, rozkládají se na dosti vysokém kopci rozvaliny starého, druhdy znamenitého hradu Edelštýna. Hrad tento patřil k stavbám nejstarším a největším ve Slezsku. O povstání hradu tohoto dosud vypravuje si lid slezský:

„Za starodávna přebývalo v místech, kde nyní zbytky hradu Edelštýna se rozkládají, v hlubokých podzemních skrýších šest obrů náramné velikosti a síly. Tito podzemní velikáni vraždili lid, masem jeho se živíce. Cestující na mnoho hodin cesty raději si zašel, nežli by byl pověstné toto místo minul. Chytání a vraždění lidu vůkolního nemělo žádného konce. Obyvatelstvo vystěhovalo se z tichých chýží, vyhledávajíce jistějšího místa na nový domov svůj. To pozorovali brzy obři a záhy dostavila se u nich nouze; neb cestující jiných vyhledali si cest přes hluboké lesy, by, jak pravili, lidožroutům do drápů se nedostali a od nich zabiti a snězeni nebyli. I uradili se obrové mezi sebou, že vystaví na jednom v okolí pahorku veliký hrad s vysokou věží, ze které by na vše strany do dálné krajiny viděti bylo. Tak že budou před zemskými červíky, jak vůbec lid vůkolní nazývali, jisti a hon na tyto také levnějším a jistějším se stane. V několika dnech vystaven pevný hrad s věží, kterou cestovatel až dosud viděti může, neb velká čásť její jest dosud zachována. Obři pustošili nyní ještě hůře nežli před tím. Tak to činili přes 100 roků.

Tu přepadování lidí najednou přestalo, obři se ztratili, aniž by jaké památky po sobě byli zůstavili a lid měl pak na vždy pokoj. Brzy po vymizení obrů přistěhoval se lid opět v tato místa a založil zde nyní stávající osady Kovářov a Grunt.“