Slečna Perla/Zajatci

Slečna Perla
Na vraku	Zajatci	Na výletě

Údaje o textu
Titulek:	Zajatci
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Les Prisonniers
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 63–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Z lesa nedoléhalo nijakého zvuku krom slabého šelestu sněhu snášejícího se na stromy: drobně padal od poledne, ledovou pěnou halil chvojnaté větve, suché listí křovisek obstíral stříbrnou krytbou a po stezkách nasýpal nesmírný měkký a bílý koberec a tlumil neobmezené ticho vysokého moře jehličnatých kmenů.

Přede dveřmi hájovny, paže obnaženy, mladá žena sekerou na kamenném balvanu štípala dříví: byla velká, štíhlá a statná, pravá obyvatelka lesů, dcera a žena hajného.

Zvnitř stavení ozval se hlas:

„Jsme dnes večer samy, Berthino, nezdržuj se, šeří se noc a kdes v okolí nepochybně dost potuluje se Prušáků a vlků!“

Pádně ránu za ranou, při níž se zdvižením paží zároveň každým pohybem zvedala se její ňadra, s výše sesílajíc v poleno, dřevorubka odpověděla:

„Jsem hotova, maminko. Už jdu, už jdu! Netřeba strachu, ještě den.“

Pak dovnitř odnesla štěpiny a roští a srovnala je ke krbu a opět vyšla ven, aby u předsíně zavřela velké dubové jadrné dvéře a zastrčila za sebou těžké železné závory.

Matka její, vrasčitá, věkem zbojácnělá stařena, předla u ohně.

„Kdykoli otec z domu,“ pravila, „vždy mi nevolno a úzko; dvě ženštiny, co by mohly pořídit?“

Mladá žena odvětila:

„Oh, vlka bych zabila dobře a Prušáka třeba také!“

A zrakem utkvěla na velkém revolveru zavěšeném nad krbem.

Manžel její vřaděn byl na počátku pruského vpádu do vojska a obě ženy samotny zůstaly s otcem, starým hajným Nicolasem Pichonem, řečeným Échasse, jenž rázně byl odmítl vyzvání, aby opustil svůj příbytek a uchýlil se do města.

Nejbližším městem byl Rethel, někdejší tvrz, pevně postavená na skále. Občanstvo tamní nadšeno bylo vlasteneckým vznětem a odhodlalo se postavit nájezdníkům, uzavřít se ve hradbách a podrobit obležení dle dávných tradic svého domova. Dvakráte již, za Jindřicha IV. a Ludvíka XIV., obyvatelé rethelští byli se proslavili hrdinnou obranou. Mínili tak učinit i tenkráte, stůj co stůj, byť upáleni byli ve svých zdech.

Nakoupili si tedy pušek a děl, zřídili si milici, utvořili prapory a setniny a celý den se cvičili na náměstí d’Armes: kde kdo — pekaři, kupci, řezníci, notáři, advokáti, truhláři, knihkupci a lékárníci — poslušně se podroboval v pravidelných chvílích rozkazům pana Lavigna, bývalého dragounského poddůstojníka, současně niťaře, jenž se byl oženil s dcerou a sdědil krám po panu Ravaudauovi starším.

Jako místní velitel přijal hodnost majora, a ježto mladí mužové vesměs byli povoláni k armádě, vyzbrojil všecky ostatní, pokud jen schopni byli obrany.

Čety se brávaly ulicemi toliko stejnokrokem, aby si vzpružily nohy a posílily plíce, a slabší nosívali na zádech tlumoky, aby si otužili svaly.

A čekalo se na Prušáky. Leč tito se neobjevovali. Přes to však nebyli daleko, neboť dva či třikrát harcovníci jejich byli projeli lesem až k hájovně Nicolasa Pichona, řečeného Échasse.

Starý hajník, jenž dotud běhal jako jelen, dostavil se a zpravil město: nabita byla děla, ale nepřítel se neukázal.

Obydlí Échassovo sloužilo za krajní stráž, posunutou do lesa avelineského: staroch dvakráte v týdnu docházel do města pro potravní zásoby a přinášel obyvatelstvu městskému zvěsti z okolí.

* * *

Dne onoho vzdálil se Échasse, aby oznámil, kterak den před tím o druhé hodině odpolední byl se u něho zastavil malý oddíl německé pěchoty a téměř v té chvíli se dal na pochod další: poddůstojník, jenž měl velení, uměl francouzsky.

Kdykoli se vydával z domova, stařec brával s sebou oba své psy, ohaře se lvími hlavami, z obavy před vlky, kteří se počínali stávat útočnými a zůstavoval obě ženy v hájovně, důtklivě pokaždé jim doporučiv, aby se zatarasily ve stavení, jakmile by se zašeřila noc.

Mladá žena se nebála ničeho, ale stařena stále se chvěla a vzdychala:

„Vše to skončí špatně, pamatujte na mne, vše to skončí špatně!“

A večera toho ještě nepokojnější byla nežli obyčejně a mínila:

„Víš, kdy se vrátí tatík?“

„Oh, před jedenáctou sotva. Zdrží-li se u velitele k obědu, vždy přicházívá pozdě.“

A nad ohniště zavěsila kotlík, aby uvařila polévku, ale po chvíli náhle ustála v díle a pozorně se jala naslouchat nejasnému šumu, jenž byl dovnitř zalehl komínem.

Zamumlala:

„Z lesa slyšet kroky a nejméně sedmi až osmi mužů.“

Matka zalekle zastavila svůj kolovrat a vykoktala:

„Oh, můj Bože! A tatík není doma!“

Sotva dořekla, když prudce zabušeno bylo na dvéře.

Ježto se žádná z žen neměla k slovu, zvenčí zazněl silný huhňavý hlas:

„Otevřte!“

A po krátké pomlčce vzkřikl hlas podruhé:

„Otevřte, nebo rozbiju dvéře!“

Tuť Berthina do kapsy v sukni své vstrčila velký revolver s krbu, načež vyšla do předsíně, ucho přiložila na veřeje a tázala se:

„Kdo to?“

Hlas odvětil:

„Včerejší vojenská obhlídka!“

Mladá žena pokračovala:

„Co chcete?“

„Zbloudili jsme v lese. Hledáme cestu od samého rána. Otevřte, nebo rozbiju dvéře!“

Hajné nezbylo nežli rozkazu vyhovět: rychle odstrčila železné závory a otevřevši těžké veřeje, v bledém stínu sněhovém spatřila šest mužů, těchže pruských vojáků, kteří se tam byli pozastavili den před tím.

Tázala se odhodlaně:

„Co zde ve chvíli tu pohledáváte?“

Poddůstojník opakoval:

„Zbloudili jsme a docela se minuli s cílem. Poznal jsem stavení. Nic jsem od rána nejedl a oddíl můj rovněž.“

Berthina pokračovala:

„Jenom že jsem dnes večer s maminkou doma sama.“

Voják, jenž se zdál řádným mužem, odvětil:

„Nevadí, naprosto nevadí! Neublížíme vám, ale dáte nám jíst. Klesáme hlady a únavou.“

Hajná ustoupila s prahu a pravila:

„Pojďte dále!“

Vešli, od hlavy k patě obsypáni sněhem, na přílbách jejich tvořícím pěnivou jakous třáseň, jež podobnými je činila sněhulákům, a vyhlíželi velmi umdleně a schváceně.

Mladá žena kynula jim na dřevěné lavice po obou stranách velkého stolu.

„Sedněte si,“ pravila, „připravím vám polévku. Vypadáte vskutku velmi utrmáceně.“

A znova závorami uzavřela dvéře.

Do kotlíku přilila vody a přidala lžíci přepuštěného másla a hrst oškrábaných bramborů, načež sundala plást slaniny visící nad krbem, polovinu ukrojila a vpustila do polévky.

Všech šest mužů bez přetržení sledovalo každý její pohyb pohledem, v němž se zřejmě zračila dychtivá lačnost: pušky a přílby své byli odložili do kouta a seděli skromně a tiše jako děti ve školní škamně.

Matka se byla opět jala příst, ale každým okamžikem kradmo úzkostně pohlížela po cizích vojácích.

Slyšet bylo toliko lehké vrčení kolovratu a praskání ohně a klokotání vody, jež počínala vřít.

Leč nenadále všemi zachvěl podivný zvuk, cos jako chraplavý svist větru pode dvéře a zvířecí silný a hlučný dech.

Německý poddůstojník skokem se octl u pušek.

Hajná zdržela jej posuňkem a pravila s úsměvem:

„Jsou to vlci, mají hlad jako vy a slídí, čím by se nasytili.“

Nedůvěřivý voják mínil se přesvědčit a jakmile otevřel dvéře, před sebou spatřil dvě velká šedá zvířata, jež mžikem se dala na útěk kvapným a dlouhým skokem.

Vrátil se na lavici a zamumlal:

„Kdo by se byl nadál!“

A všickni dále čekali, až bylo jídlo hotovo.

Jedli hltavě s ústy rozšklebenými až k uším, aby více spolykali, s očima otevírajícíma a zavírajícíma se zároveň s čelistmi a s hlukem v hrdle obdobným blunkotu okapní roury.

Obě ženy mlčky pohlížely k chvatným pohybům velkých ryšavým vousem zarostlých hlav, v jejichž ústech brambor za bramborem mizel jak v bezedné prohlubni.

Ježto však vojáci měli i žízeň, hajná sešla do sklepa, aby jim natočila mestu.

Prodlela dlouho.

Bylo to malé sklepení, sklenuté za revoluce, jež dle doslechu sloužívalo prý za úkryt a vězení: scházelo se tam úzkými točitými schody, uzavřenými poklopem v pozadí kuchyně.

Když se Berthina opět objevila, potměšile pro sebe se poněkud usmívala a před Němce na stůl postavila žbán nápoje.

Pak s matkou svojí povečeřela rovněž na druhém konci kuchyně.

Vojáci byli ustali v jídle a všech šest kol stolu se jalo podřimovat: ob chvíli čelo toho či onoho dunivě dopadlo na desku, načež klímající rázem se vytřeštil a zmateně se vzpřímil na lavici.

Berthina pravila k poddůstojníkovi:

„Lehněte si jen k ohni. Dobře zde místa pro všecky. Já a maminka přespíme ve světnici nahoře.“

A obě ženy odebraly se do prvého patra.

Bylo slyšet, kterak na klíč uzamkly své dvéře a nějakou chvíli přecházely semotam; pak vše umlklo a stavením zavládlo ticho.

Prušáci rozložili se po dlážděné podlaze s nohama k ohni a s hlavou podloženou svinutými svými plášti a v brzku všech šest chrápat se jalo šesti rozmanitými tóny, zvučnými či sípavými, ale nepřetržitými a příšernými.

* * *

Spali dojista již dlouho, když pojednou tak hlučně třaskla rána, jakoby vypálena byla těsně při domovní zdi.

Vojáci mžikem se octli na nohou.

Leč v zápětí houkly dva výstřely nové a po té ještě tři další.

Dvéře do jizby se prudce rozletly a na prahu se objevila hajná bez obuvi, v košili a v krátké suknici a se svící v ruce, vzhledu polekaně zděšeného.

Zakoktala:

„Francouzi zde! Nejméně jich dvě stě! Najdou-li vás, zapálí dům! Sejděte rychle do sklepa, ale tiše a bez hluku! Prozradíte-li se, jsme ztraceni všickni!“

Poddůstojník zmateně zamumlal:

„Jdeme, už jdeme! Ale kudy, kudy?“

Mladá žena chvatně zvedla úzký čtverhranný poklop a všech šest vojáků dalo se dolů malými točitými schody, jeden za druhým pozpátku se noříce v prohlubeň, aby lépe nahmátli nohou příkré stupně.

Jakmile byl zmizel hrot poslední přílby, Berthina spustila těžké dubové padací dvéře, silné jak zeď, tvrdé jak ocel a opatřené žalářními šarnýry a zámky, a uzamkla je na dva západy, načež se dala do tichého a vítězného smíchu, všecka uchvácena šílenou chtivostí zatančit si nad hlavami svých zajatců.

Uzavřeni jak v pevné kamenné schráně, kamž přístup měl vzduch pouze těsným otvorem, zahrazeným železnými mřížemi, tito nepůsobili nejnepatrnějšího šustu.

Berthina bez prodlení zanítila opět oheň, nad plameny zavěsila zase kotlík, znova se dala do přípravy polévky a zašeptala:

„Tatík se vrátí as velmi unaven!“

Pak usedla a jala se čekat.

Toliko zvučné kyvadlo hodinové ozývalo se v tichu pravidelným svým tikem.

Čas od času mladá žena pohledem utkvívala na ciferníku a v okamžiku takovém vždy kmitl se jí zrakem záblesk netrpělivosti.

Leč zanedlouho se jí zdálo, že dole pod nohama její povstává jakýs mumlot. Tlumeně doléhala k ní změtená slova sklenutým zdivem sklepním. Prušáci počali chápat lest a brzo poddůstojník vzhůru vystoupil malými schody a pěstí zabušil na poklop.

A zvolal:

„Otevřte!“

Vzchopila se, přikročila blíže a opáčila:

„Co chcete?“

„Otevřte!“

„Neotevru!“

Voják se rozhorlil:

„Otevřte, nebo rozbiju dvéře!“

Dala se do smíchu:

„Jen rozbij, příteli, rozbij!“

A jal se tlouci pažbou pušky své na dubový poklop, zamčený nad svojí hlavou, ale ten býval by odolal ranám z praku.

Hajná slyšela jej na to scházet dolů. Pak dostavovali se vojáci jeden po druhém ohledat uzavření a skusit své síly. Uznavše však nepochybně, že veškery pokusy jejich byly by marnými, všickni sešli zase do sklepa a počali se mezi sebou radit.

Mladá žena chvíli jim naslouchala, načež šla otevřít domovní dveře a pozorně sbystřila sluch v noc.

Postihla vzdálený štěkot psí. Jala se hvízdat, jak obvyklo u myslivců, a téměř v zápětí vynořili se z temnoty dva ohromní ohaři a skokem se u ní octnuvše, radostně se počali na ni sápat svými tlapami. Chopila je kol krků a zdržela, aby jim zabránila v opětném útěku.

Pak zvolala plným hrdlem:

„Tatíku?“

Ještě z dálky odpověděl hlas:

„Berthino?“

Čekala několik okamžiků, načež se ozvala znova:

„Tatíku?“

Hlas opáčil již z blízka:

„Berthino?“

Hajná pokračovala:

„Zajdi si od světlíku! Ve sklepě jsou Prušáci!“

A pojednou vysoká postava mužská vlevo se objevila mezi dvěma stromovými kmeny.

Stařec tázal se nepokojně:

„Prušáci ve sklepě? Co tam dělají?“

Mladá žena se dala do smíchu:

„Jsou to ti od včera! Zabloudili v lese a zavřela jsem je do chládku!“

A vypověděla příhodu, kterak je byla poděsila výstřely z revolveru a uzamkla do sklepa.

Stařec se tázal vážně:

„Co si s nimi počneme?“

Odpověděla:

„Dojdeš pro pana Lavigna s jeho sborem. Prušáky zajme a bude po všem.“

A tatík Pichon se usmál:

„Pravda, bude po všem.“

Dcera jeho doložila:

„Polévku máš pohotově, rychle ji sněz a pak se dej na cestu.“

Starý hajník vešel do stavení, usedl ke stolu a na podlahu položiv dva plné talíře pro své psy, jal se jíst polévku.

Zaslechše hovor, Prušáci rázem umlkli.

Čtvrt hodiny po té Échasse vzdálil se opět z domova.

A hlavu podepřenu rukama, Berthina se jala čekat znova.

* * *

Zajatci počali se zase hýbat: křičeli, klnuli a bez ustání zuřivě bušili pažbami do nerozborného poklopu sklepního.

Pak se jali ven střílet svělíkem v naději nepochybně, že zaslechnuti budou nějakou obhlídkou německou, beroucí se okolím.

Hajná po celý čas nepohnula se s místa. Leč povyk ten ji rozčiloval a uváděl v rozhořčení. Zmocnil se jí vášnivý hněv a aby je umlčela, nejraději by vojáky byla povraždila.

Nedočkavost její rostla co okamžik a upjatě se jala dívat na hodiny a počítat minuty.

Tatík se byl vzdálil před půldruhou hodinou a chvíle té bezpochyby již byl ve městě.

A v duchu zřela jej jako ve skutečnosti. Sdělil příběh panu Lavignovi, jenž rozrušením zbledl a zazvonil na svoji hospodyni, aby mu přinesla jeho uniformu a zbroj. A zdálo se jí, jakoby slyšela bubeníky, pobíhající ulicemi. Poplašené hlavy objevovaly se v oknech. Městští vojáci vycházeli ze svých domů, jedva odění, udyšení a dopínající si své pasy a kvapně spěli k obydlí svého velitele. Pak celý sbor s Échassem v čele dal se za noci ve sněhu pochodem k lesu.

Znova pohledla na ciferník a mínila u sebe:

„Za hodinu mohou být zde!“

Schvátila ji netrpělivost téměř nervosní. Minuty se jí podobaly nekonečnými. Jak to trvalo dlouho!

Konečně rafijí označena byla na hodinách chvíle, již byla stanovila k jich příchodu.

A znova otevřela dvéře, aby naslechla očekávaným v ústrety. Spatřila stín jakýs, obezřetně se beroucí vpřed. Obešel ji strach a bezděky se jí z hrdla vydral výkřik.

Byl to její otec, jenž pravil:

„Posílají mne, abych přezvěděl, zda se nic nezměnilo.“

„Ne, nic.“

Otočil se k lesu a zdlouha pronikavě zapískl v noc.

A vbrzku zřít bylo matně temného cos zvolna zpod stromů mířícího k hájovně: přední stráž, skládající se z deseti mužů.

Échasse opakoval co okamžik:

„Pozor! Vyhněte se světlíku! Pozor!“

A prvně příchozí dalším výstražně připomínali nebezpečné sklepní okno.

Posléz objevil se hlavní sbor v počtu celkem dvou set mužů, z nichž každý v nábojnici s sebou si nesl dvě stě patron.

Všecek horečně rozechvěn, pan Lavigne rozestavil voj svůj tím spůsobem, že obklíčen byl celý dům až na úzké prostranství, jež volným zůstalo před malým černým otvorem při zemi, kudy do sklepa vnikal vzduch.

Pak vešel do stavení a vyptal se na sílu a stav nepřítele, jenž zúplna byl ztichl, jakoby býval unikl, prchl a zmizel světlíkem.

Nohou dupnuv na poklop, pan Lavigne zvolal:

„Pruský pan důstojník?“

Němci nedali odpovědi.

Velitel opakoval:

„Pruský pan důstojník!“

Bylo marno. Dvacet minut vyzýval mlčelivého onoho důstojníka, aby se vzdal s veškerou svojí zbraní pod zárukou uchování života a vojenské cti celého oddílu. Leč nedošel ni známky souhlasu či odporu. Situace stávala se tak povážlivou.

Měšťanští domobranci ve sněhu dupali nohama, aby se zahřáli, dle obyčeje vojáků pádně dlaní si navzájem bušili do zad a na světlík pohlíželi s rostoucí dětinskou touhou přehnat se mimo.

Posléz jeden z nich, jménem Potdevin, muž hbitých údů, dodal si odvahy, rozběhl se a skokem jak jelen octl se na druhé straně. Pokus setkal se se zdarem. Sklep zdál se vymřelým.

Ozval se kýs hlas:

„Nikdo tam není!“

A jiný voják proskočil volným prostranstvím před nebezpečným otvorem.

Pak se běh tento stal zábavou všeobecnou: minutu za minutou muž jeden odrazil od svého stanoviště a stihl k oddílu druhému, jak počínají si asi děti, hrající si na honěnou, za sebou v prudkém úprku do povětří s bot metaje sněhové drtky.

Aby se ohřáli, obléhatelé byli ze suchého klestí rozdělali velký oheň a přebíhavý rys domobrance za domobrancem v osvětlení se zjevoval na rychlé dráze své semotam obojím směrem.

Kdosi zvolal:

„Řada na tobě, Maloisone!“

Maloison byl tlustý pekař, jehož objemné břicho sloužilo za terč vtipům jeho soudruhů. Váhal, nedůvěřuje pružnosti svých nohou, a odevšad dostalo se mu pohrdavého výsměchu.

Takž se posléz odhodlal a dal se do běhu drobným pravidelným a pachtivým poskokem, jímž nadtřásalo se celé jeho otylé břicho.

Všecko mužstvo kolkolem smálo se k slzám a voláno k jeho povzbuzení:

„Výborně, Maloisone, výborně!“

Ocitl se ve dvou třetinách své cesty, když náhle ze světlíku prudce vyšlehl dlouhý rudý plamen a ozval se třeskný výstřel: tlustý pekař se strašlivým výkřikem skácel na tvář.

* * *

Nikdo nespěchal, aby mu přispěl pomocí.

Takž nebožák sám se zvedl se země a sténavě se jal vléci sněhem dále a jakmile se nacházel mimo hrůzný přechod, schvácen byl mdlobou.

Zasažen byl kulí, jež mu zůstala vězet ve stehně.

Po prvém překvapení a prvém zděšení zahlaholil smích nový.

V okamžiku tom objevil se na prahu hájovny velitel Lavigne: bylť se již rozhodl o útočném svém plánu.

Zvolal chvějícím se hlasem:

„Klempíř Planchut a jeho dělníci!“

Tři muži popošli ke stavení.

„Sundejte od střechy okapní žlaby!“

Ve čtvrthodině přineseno bylo veliteli v několika částech na dvacet metrů plechových okapů.

Pak s tisícerou bedlivou ostražitostí provrtat dal na okraji do sklepního poklopu malou kulatou díru a zřídiv k otvoru tomu od pumpy pomocí žlabů vodovod, prohlásil samolibě:

„Pány Němce napojíme!“

Ozval se hlučný jásot obdivu a jemu v zápětí všeobecný pokřik veselosti a smíchu.

A velitel sestavil pracovní dvojice, jež se měly každých pět minut střídat a kázal:

„Pumpujte!“

A železné kolo uvedeno bylo v pohyb, z roury čerpadla vytryskl proud vody, rychle se plavil naváženými žlaby a splývat se jal do sklepa se schodu na schod se šumem malé mnohonásobné čeřeje příkrého srázu.

Čekalo se.

Minula hodina, pak druhá a posléz třetí.

Velitel rozčileně přecházel kuchyní, čas od času přikládal k podlaze ucho, snaže se dopátrat, co nepřítel podniká, a uvažuje, zda brzy vejde u vyjednávání o kapitulaci.

Konečně ve sklepě nastal ruch a slyšet bylo šplechot vody, posouvání sudů a ozev hovoru.

Pak k osmé hodině ranní světlíkem se ozval hlas:

„Přál bych si promluvit s panem francouzským důstojníkem!“

Lavigne odpověděl oknem, aniž se příliš byl k němu schýlil hlavou:

„Vzdáváte se?“

„Vzdáváme se!“

„Pak odevzdejte nejprve své pušky.“

A v zápětí zřít bylo světlíkem se vynořit ručnici a padnout do sněhu, načež sledovala druhá, třetí a konečně i poslední.

A týž hlas ozval se znova:

„Víc nemáme! Pospěšte si! Už se topíme!“

Velitel rozkázal:

„Dost!“

Kolo u pumpy stanulo nehybně.

A naplniv kuchyni vojáky, kteří čekali se zbraní přiloženou k noze, zvolna nadzvedl Lavigne dubový poklop.

Z prohlubně objevilo se několik hlav dlouhých rusých a zvlhlých vlasů a jeden za druhým všech šest Němců, skřehlých, zjevených a do poslední nitě prosáklých, vybředlo ze zaplaveného sklepa.

Neprodleně byli uchváceni a spoutáni a ježto se bylo obávat přepadu, bez otálení nastoupen byl zpáteční pochod do města dvěma průvody, z nichž jeden vedl zajatce a druhý nesl Maloisona, na slamníku uloženého příč silných dvou tyčí.

Vchod do Rethelu uspořádán byl s okázalou vítězoslávou.

Pan Lavigne vyznamenán byl za zajetí pruské přední stráže řádem a tlustý pekař odměněn za poranění utrpěné před nepřítelem vojenskou medailí udatenství.