Slečna Perla/Na výletě

Slečna Perla
Zajatci	Na výletě	Vrah vlastních rodičů

Údaje o textu
Titulek:	Na výletě
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Le Père Mongilet
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 83–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

V kanceláři byl otec Mongilet pokládán za typ: byl starý dobrácký úřadník, jenž se byl za života svého pouze jedinkrát ocitl mimo Paříž.

Bylo tehdáž za posledních dnů červencových a každý z nás co neděli převalit se chodil do trávy nebo přepláchnout do vody v okolní krajině. Asnières, Argenteuil, Chatou, Bougival, Maisons a Poissy měly nadšeně zaujaté své přívržence. Vášnivě bylo rokováno o přednostech a výhodách všech proslulých těchto míst, libě příjemných pařížským úřadníkům.

Otec Mongilet prohlašoval:

„Eh, lichý jen žvast! Je hezký, ten náš venkov!“

Tázali jsme se:

„Nu, a vy, Mongilete, nevyjíždíváte si nikdy?“

„Oh, prosím! Já jezdívám v omnibusu. Když dobře posnídám, aniž bych právě naspěch měl do vinárny na dolení třídě, shotovím si rozvrh cesty pomocí ukazatele dopravních jízd a plánu Paříže. Pak vylezu na svůj imperiál, otevru svůj slunečník a vesele vpřed!… Oh, tuť vídám věcí a věru, že víc nežli vy! Střídávám čtvrti. Je to, jako bych konal cestu světem. Tak liší se obyvatelé jedné ulice od obyvatelů ulice druhé! Znám Paříž svou líp než kdokoli jiný! A pak, nic není zábavnějšího nad mezipatří! Co se tam sběžně uzří výjevů, přesahuje veškero pomyšlení! Domácích scén dovtípit se lze z prostého spatření otevřených úst křičícího muže, kratochvíle se naskytá mimo krámy holičů, kteří zůstavují nosy zúplna bíle namydlených pánů, aby vyhledli na ulici a vesele milostné pohledy vyměňují se s modistkami, neboť se k sestoupení nedostává času. Ah, co takto se přehledne událostí a příběhů! Je to divadlo, dobré a pravé divadlo přírodní, pozorované při klusu dvou koní!… Kýho ďasa, nedal bych omnibusové projížďky své za hloupé lesní vaše procházky!“

Namítli jsme:

„Zkuste jen, Mongilete, pojďte jednou na venkov a uvidíte!“

Odpověděl:

„Byl jsem tam jednou před dvaceti roky a víc mě tam nikdo nedostane!“

„Vypravujte, Mongilete!“

„Jak libo, milerád. Znali jste Boivina, bývalého přednostenského příručího, jejž jsme jmenovali Boileauem?“

„Ano, dokonale.“

„Tedy poslyšte!“

A otec Mongilet jal se vyprávět.

* * *

Boivin byl dávným kancelářským mým soudruhem. Taškář ten měl v Colombes domek a stále mne zvával, abych si některou neděli k němu vyjel a pobyl u něho návštěvou.

Říkal:

„Přijď přec, Maculotte, uvidíš, jak krásnou vykonáme procházku!“

Podotknout dlužno, že zval mne žertem Maculotte, jak my jeho Boileau.

I dal jsem se, hlupák, lapit a jitra kteréhos odejel jsem osmihodinovým vlakem.

Přibyl jsem do jakéhos venkovského města, kdež ničeho nebylo k vidění, a posléz v pozadí kdes nízké jakés ulice mezi dvěma zdmi našel jsem schátralé dřevěné dvéře se železným zvonítkem.

Zazvonil jsem. Čekal jsem dlouho. A pak mi bylo otevřeno.

Kdo mi otevřel? Z počátku jsem nevěděl, byla-li to žena či opice! Byla to stará ošklivá pitvora, zahalená v otřelý šat, vzhledu špinavého a zlovolného. Na vlasech měla drůbeží peří a ve tváři výraz, jakoby mne chtěla pohltit.

Tázala se:

„Čeho si přejete?“

„Rád bych navštívil pana Boivina.“

„Co chcete panu Boivinovi?“

Vůči výslechu lítice té zmocnila se mne nevolnost.

Zakoktal jsem:

„Nu, čeká mne…“

Pokračovala:

„Ah, to jste vy, který přicházíte k snídaní?“

Všecek se třesa, zablábolil jsem:

„Ano.“

Obrátila se do stavení a vzkřikla zuřivě:

„Boivine, je zde ten člověk!“

Byla to žena mého přítele.

Malý tatík Boivin neprodleně na prahu se objevil z lepenicového jakéhos baráku, krytého plechem a podobného sušárně: na sobě měl bílé cvilichové kalhoty plné skvrn a špinavý slaměný klobouk.

Stisknuv mi ruce, uvedl mne na místo, jež jmenoval zahradou.

Byl to na konci těsné chodby, tvořené ohromnými zdmi, malý čtverec půdy rozměru rozestřeného šátku, obklíčený domy tak vysokými, že svítilo tam slunce pouze dvě nebo tři hodiny za den: macešky, karafiáty, měsíčky a několik růžových keřů živořilo na dně bezvzduché oné studny, jak pec, vyhřívané teplem, odráženým se střech.

„Stromů nemám,“ podotkl Boivin, „ale sousední zdi nahrazují mi je zúplna; stínu zde stále jako v lese.“

Pak mne ujal u vesty za knoflík a pokračoval tlumeně:

„Prokážeš mi službu. Viděl’s mou ženu. Není právě roztomilá, he? Dnes, ježto jsem tě pozval, dala mi čisté šaty. Kdybych je však umazal, bylo by po všem. V příčině kropení květin svých spoléhal jsem na tebe.“

Podvolil jsem se. Svlekl jsem si svůj kabát, vyhrnul si u košile rukávy a jal jsem se trmácet pumpou jakous, jež chrčela, sípala a chroptila jak souchotinář, nežli posléz vydala pramének vody, obdobný výtoku studny Wallacovy. Nežli se konev naplnila, bylo třeba deseti minut. Byl jsem všecek hříčný.

Boivin mne vodil a dával mi návod:

„Sem… na tuto květinku… ještě krapet… dost… a tam na tu druhou…“

Děravá kropicí konev prýštěla a na nohy mé teklo více vody nežli na rostliny. Prosáklý spodek kalhot mých třísnil se blátem. A dvacetkrát za sebou podstoupil jsem perné ono dílo, sbrouzdal si nohy a spotil se u vrzavé páky dychavičné pumpy.

A kdykoli ulopocen mínil jsem ustát, tatík Boivin znova mne prosebně zatáhl za loket:

„Ještě jednu konev… jedinkou… poslední…“

Odměnou a darem uštědřil mi velkou růži. Jedva že však byl jsem si ji zatkl do knoflíkové své dirky, opadala úplně, za ozdobu mi zůstavivši malou zelenavou bambulku, tvrdou jak kámen. Zarazil jsem se údivem, ale nehlesl jsem slovem.

Posléz ozval se z dálky hlas:

„Přijdete-li konečně? Vždyť už je vše hotovo!“

Odebrali jsme se do sušárny.

Nacházela-li se zahrada ve stínu, dům vydán byl vůči tomu plnému slunci a druhá lazebna hammamská méně jest parná, nežli byla jídelna mého soudruha.

Tři talíře, po stranách obložené cínovými, špatně umytými vidličkami, přilínaly ke žlutému stolu a prostřed stála hliněná mísa polévky s hovězím masem zavařeným s brambory.

Dali jsme se do jídla.

Pátravě utkvěl jsem pohledem na velké skleněné konvici vody lehce zbarvené do červena.

Boivin zmateně pravil své ženě:

„Hleď, staroušku, nedala bys nám k příležitosti té trochu vína čistého?“

Rozkaceně naň pohledla a opáčila:

„Abyste se oba opili, pravda-li, a zůstali mi zde celý den civět? Děkuju za takovou příležitost!“

Neodvážil se námitky.

Po ragoutu přinesla jinou mísu bramborů, upravených se slaninou.

Když za stálého mlčení snědena byla i nová tato krmě, prohlásila:

„To je všecko! A teď se mi kliďte!“

Boivin zadíval se na ni užasle:

„Ještě holub… staroušku… holub, ktereho’s ráno škubala…“

Podepřela si ruce v boky a zasípala:

„Nemáte toho snad dost? Svedeš-li mi sem lidi, není to ještě důvodem, aby se shltlo vše, co v domě! Co pak jsem jedla teď v poledne já?“

Zvedli jsme se.

Boivin našeptl mi do ucha:

„Počkej jen okamžik a půjdeme.“

Vešel do kuchyně, kamž se byla vzdálila jeho žena.

A slyšel jsem:

„Dej mi dvacet sous, staroušku.“

„Co chceš dělat s dvaceti sous?“

„Hm, neví se, co se může přihodit, a vždy bývá dobře u sebe mít peníze.“

Zaječela, aby mnou byla slyšána:

„Ne, nedám ti nic! Člověk ten se u tebe najedl, nechť alespoň zaplatí tedy za tebe denní útratu! Tak se to patří!“

Tatík Boivin sklíčeně se objevil zpět.

Ježto jsem mínil být zdvořilým, uklonil jsem se domácí paní a zakoktal:

„Madame… mé díky… kromobyčej laskavé přijetí…“

Odpověděla:

„Je dobře! Ale nepřiveďte mi ho opilého! Jinak, pamatujte si, budete mít co jednat se mnou!“

Odešli jsme.

Bylo třeba projít plání holou jak stůl a úpalně žíhanou sluncem. Podél cesty hodlal jsem utrhnout jakous bylinu, ale vzkřikl jsem prudkou bolestí: pouhý jen dotek její působil na mne jak palčivé uštknutí. Rostliny podobné zovou se kopřivami. A pak všade čpělo vůkol hnojištěm, že až přecházely mdloby.

Boivin pravil:

„Trochu jen strpení, co nevidět budeme na říčním břehu!“

A vskutku, dospěli jsme na hráz řeky: tam páchlo vše opět stuchlinou a bahnem a na vodní hladinu sálalo tak žhavé světlo sluneční, že byly zraky mé zúplna oslněny.

Poprosil jsem Boivina, bychom se kams uchýlili, a uvedl mne do jakés boudy plné lidí, krčmy to sladkovodních lodníků.

Pravil:

„Zevnějšek neprávě vábný, ale pobyt příjemný!“

Měl jsem hlad a objednal jsem si omeletku.

Leč po druhé sklence vína proklatý Boivin pozbyl střízlivé rozvahy a chápal jsem, proč žena jeho nepříliš mu přávala hojnosti: řečnil, zvedl se, mínil se pokusit o bravurní jakýs kousek, jak soudce vmísil se ve svádu dvou opilců, kteří se rvali, a nebýt zakročení hostinského, bývali bychom zmláceni oba.

Odvlekl jsem jej, podpíraje ho, jak vůbec podporují se ožralové, až k nejbližšímu křoví, kdež jsem jej uložil na zem. Pak sám jsem ulehl vedle něho. A zdá se, že jsme usnuli on i já.

Dojista spali jsme dlouho, neboť byla, když jsem procitl, úplná již noc.

Boivin chrápal dotud po mém boku.

Zatřásl jsem jím: vstal, ale ještě byl opilý, ač poněkud snad již méně.

A za čiré tmy dali jsme se plání. Boivin ubezpečoval, že správně najde cestu. Otáčel mnou vlevo, pak vpravo a opět vlevo. Nebylo vidět ani oblohy ani země a semotam kymáceli jsme se prostřed jakéhos lesa kolíků, jež sáhaly nám až k nosům. Podobá se, že to byla vinice s rozřaděnými tyčemi. Nikdež v dozoru nejslabšího hořáku plynového. Vrávoravě, udyšeně a zjeveně bloudili jsme v ní přes dvě či tři hodiny s rukama rozpjatýma, aniž docházeli kde východu, neboť stále jen jsme se vraceli v táž a táž místa.

Konečně se Boivin skácel na jednu z tyčí, o niž si zedral tvář a aniž se hýbal, sedět zůstal na zemi a z plna hrdla pronikavě a zdlouha vykvikovat se jal v noc:

„La-i-tú, la-i-tú, la-i-tú!“

Pokud na mne, volal jsem opět ze všech sil:

„Pomoc, pomoc!“

A rozškrtával jsem voskovou sirku za sirkou, abych ukázal cestu zachráncům a sám se povzbudil k odvaze.

Posléz zaslechl nás opozdělý kýs sedlák a uvedl na pravou cestu.

Doprovodil jsem Boivina až k domovu. Když však zůstavit jsem jej mínil na práhu jeho zahrady, náhle se otevřely dvéře lepenicového stavení a žena jeho se objevila se svící v ruce. Hrozný strach vjel mi z ní do všech údů.

Jedva že shlédla svého manžela, na nějž byla čekala nepochybně od samého večera, zaječela a přiskočivši ke mně zasípala:

„Ha, darebáku, věděla jsem, že mi ho přivedete opilého!“

Dal jsem se na útěk a skokem pádil až na nádraží a ježto jsem měl za to, že mne vzteklice stihá, uzamkl jsem se v čekárně, neboť vlak odjížděl teprve za půl hodiny.

* * *

A odmlčev se, otec Mongilet doložil:

„Zdeť důvod, proč nevycházím již nikdy z Paříže a zároveň proč jsem se neoženil vůbec!“