Slečna Lichnická (vyd. Alois Hynek 1889)/3.

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 194–204. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Smutně byl skončil Jetřich Kralovický svou odvážlivou jízdu o nevěstu, o kamennou Eližbětu. Černá hlubina pod příkrou skalou byla jinocha pohltila. — Leknutí a hrůza byly ve sboru bohatýrském, shromážděném tu na podívanou, na okamžik zadrhly všechen výraz žalosti a hněvu. Na to pak i žalost i hněv rozdílným způsobem začaly mezi ním vypukovati.

„Vzhůru!“ zvolal pan Hanuš Postupický, jinoch planoucí — „vzhůru, a jízdou šťastnější odvažme se o nevěstu, a dostavše dívku hrdou v moc, krutou jí pomstu přistrojme!“

„Vzhůru!“ vzkřikl jiný. „Vypovězme slečně kamenné boj; i zkusme, zdali zdi její podobné jsou tvrdosti jako srdce její.“

„Požeňme ji k soudu,“ ozval se vráskovitý Boreš z Pukéře. „Ať jí sbor šlechetných rytířů uloží zaslouženou pokutu.“

A tak se přerozmanitě, jednak podle stáří, jednak podle smýšlení rozdílného jevily bohatýrů úsudky. I potkávaly se dosti odporně, a jediní dva muži stáli mezi četným sborem, o něžto jako o pevné skály divoké vlny se odrazivše rozbouřené soudy dále plynuly tokem jediným a tichým. Mužové ti byli: pan Kolda ze Kbele a Zdeněk z Kralovic; a bylo-li na straně strýcově jakéhos podezření strannosti, rozplašila je nestrannost bratra nešťastného Jetřicha. I celý sbor svatováclavský shodnul se posléz v soudu obou mužů věhlasných.

„Nehoden budiž jména otce svého, nehoden spolku šlechetného, nehoden božího světla, kdokoliv počne další obcování s Eližbětou Lichnickou, zvanou kamenného srdce, i kdokoli vkročí pod střechu její, aby požádal občerstvení nebo noclehu. Život její ať seschne, jméno její ať zahyne — plod její budiž nepoctivý mezi bohatýry českými.“

Takto vyřkli zpěváci svatováclavští kletbu nad Lichnici a její velitelkou, a do všech úhlů rozptýlil se sbor pánů, sešlých se k radostnému veselí. Tesklivé ticho rozložilo se kolem hradu. Ve hradě nedůvěřovala si čeleď hlasitě projeviti ni lítost ni hanu, a venku rozcházeli se houfové diváků s hrůzou jakousi a tesklivým očekáváním.

Na druhý den časně ráno, když branný most spustil a nejprvnější se přibral k první hradní bráně, poděsil ho veliký list, trojí dýkou na sloupě upevněný, u kteréhož sloupu zbrojnoši oře uvazovali, pakli že se rytíř mimojedoucí v hradě jenom na plnou číši zastavil. Podoba na brůně jedoucího knížete, po levé i pravé straně majíc anděla s plamenným mečem, nacházela se svrchu na listě, a pod ní psáno bylo velikým písmem:

„Vilím, hrabě z Liebenthalu, souložník slečny Eližběty Lichnické, propadl veřejnému soudu. I velí se mu do tří dnů nebýti v mezech království našeho Českého, aneb se postaviti do času toho k soudu v Praze. Provaz, meč, dýka i jed budiž mu po přešlých třech dnech na záhubu z kterékoli ruky.“

Byltě pak pan Vilím Němec, s Albrechtem do Čech přišlý, když se bylo tomuto panu císaři Kutnohorského stříbra zachtělo. Pomáhalť se zástupy rakouskými dobývati bohatého města, až je byli Horníci, zoufanlivě nasypavše do potoka jedu, přinutili k návratu v kraje domácí. Také Vilíma z Liebenthalu byla zachvátila kovkopů pomsta, ačkoli ne s tou krutostí, jakovou mnohý z bratří jeho časný před Horou a kolem Sedlic nalezl hrob. V náramných bolestech vezli jej za zástupy, až na sousední Lichnici dorazili, kdežto vyléčenu býti požádal. Zástupy odtáhly — Vilím samojediný zůstal na českém hradě, nemaje při sobě leda dvé vlastních oděnců.

Ta vysoká postava, ty silné, pěkně tvořené údy — to veliké tmavé oko — ta výrazná mluva — tyto vnady mužské ponejprv na Eližbětu působily mocně, jelikož po nich jakási rouška utrpení a bolesti se rozprostírala, za nížto hrdá mysl slečnina právě něco zajímavějšího nacházela, nežli byla až dosaváde na mužích domácích shledala. Však i duch Eližbětin, i krása tělesná i veliké bohatství cizince neduživého dojaly. Zdraví se navracelo v jeho údy, avšak s ním nepřicházela i chuť k nastoupení cesty k domovu, a slečna mu na odchod nezpomínala. Jeho pýcha a její nádhernost — srdce obapolně vroucí uzavřela svazek, kterýž arci dívka až dosaváde ráda by byla ukryla, nechtíc objeviti světu slabost, jakž nazývala pud nejsilnější srdce ženského; a pan Vilím, nemaje mimo starožitný rod a pochodící z něho hrdost, co by byl přinesl v oběť, rád se v tajné milkování uvolil, náhradu nacházeje ve snách o krásnější budoucnosti, kdežto co pán a držitel velikých statků světu před oči postaviti se doufal.

V závoj hustý, neprohledný jako černá půlnoc, zakrývali smýšlení svoje, vzhledy svoje a slova svoje; ale jakož i noc nejčernější matkou bývá zrady, i závoj hustý trhati se počínal.

Zmizela barva s tváří obou, dech se v nich tajil, an jim doručen list sboru sv. Václava. Hněv a lítost, pomsta i hanbení bouřily na brány jich srdcí. Vilím skřípal zuby, v rukou Eližbětiných se list jen třásl.

„Hodláš se dostaviti?“ jala se konečně nejistým slovem Eližběta tázati. „Pojedeš do Prahy?“

„Myslíš snad, že by strach zabraňoval kročejům mým? Čili se opravdu domníváš, spanilá nevěsto, že bych právem byl propadl veřejnému soudu?“

Takto se ozval tajný milenec, a slova jeho zněla názvukem odvážlivosti a trpké výčitky. Ve tváři jeho rozněcoval se silný plápol.

„Moudřeji,“ mluvil dále, „byla byste arci učinila, slečno, kdybyste buďto veřejně po boku mém, co po boku milencově, vystoupila světu na oči, anebo slovem nemilostným, nenadějným ukázala mi cestu přes pomezí české.“

„Ano, to by se i bylo stalo, pane rytíři, kdybych se byla mohla nadíti, že takováto slova ze rtů vašich uslyším! Jesti to vaše pevnost, vaše zmužilost hrdinská? Čili se opravdu bojíte, že Eližběta Lichnická dosti mocných nemá prostředků, postaviti se činům šíleného sboru na odpor?“

„Leda byste mi před oltářem ruku podala.“

„O jen ven z té temné skrýše, do nížto jste až dosaváde zalízal. Ruka moje — panství moje — to jesti cíl, po němžto míří nenasytné vaše toužení. Jméno moje, čest moje — a milost moje — aj, kdož by těch dbal! O zlá hodino, kdežto jsem zapomenouti mohla, že nejkrásnější kytka mužských ctností jenom zištnost, nevěru a zradu obnáší!“

Takto bouřila dívka hrdá, raněná vypuklou milence nešetrností, a zahořevši hněvem spravedlivým, zabrániti nemohla velikým, horkým slzám, aby se jí nevyproudily po planoucích tvářích. Avšak spanilá byla, vznešená v tomto hněvu bolestném dívka milující, spanilejší a vznešenější, než kdy se touhou rozňatá vinula k srdci rytířovu. A rytíř ucítil mocnost těchto kouzel, a povstalá v něm kyselost utonula v líbeznosti lásky, an se dívka obrátila, aby z komnaty odešla.

„Eližběto! kouzelnice — můj anděle!“ zvolal Vilím, a rychle ji v náruč pochytiv, k srdci ji vinul, slabě se zdráhající. — „Odpusť mému nesmyslu! Hněv tvůj jesti smrt moje, laskavé oko tvoje život můj.“

I držel ji rukama pevnýma sevřenu, a rtové jeho dosáhli rtů dívčích, a zraků jejích i tváře i krásné šíje, a políbení vroucí jako blesky deštily na lepotvárné tyto články dívky milostné. Zpouzení její splynulo posléze v poddání se libostné, a v brzkém smíření slavili milenci nové vítězství lásky.

Pohněvati se i opět udobřiti, nebylo nic nového mezi milenci ducha hrdého.

I houpala se slečna Eližběta srdce kamenného panu Němci Vilímovi na klíně, a oba pilně rokovali, jak by se dalo nejmoudřeji následkům listu svatováclavských zpěváků vyhnouti.

Třetí den po nešťastné příhodě klonil se ku konci. Odvážlivě se pnoucí bašty Lichnické hořely plamenem slunce zapadajícího za tříhřbeté hory Kaňkovské. Ticho spočívalo po celém okolí, jakoby se příroda k velikému skutku chystala.

Jenom po náhradí na bohaté Lichnici zněla veselá hudba; zněla z hlasitých píšťal, trub a houslí, zněla k obveselení čeledi: avšak hudci stáli takořka sami na velikém náhradí, zvukové hlasitých nástrojů zalétali přes hradby v hustý les, a umírajíce tam zaznívali jako píseň pohřební, a čeleď s bojácným pohledem loudala se kolem hudců a nemohla se ni roztancovati, ni rozveseliti. A ve výklenku vysokého okna stála Eližběta i hněvala se, že nadarmo strojí plesy, aby zahnala bázeň z hradu, ježto se byla do něho přistěhovala s listem svatováclavských zpěváků.

Po nejvyšších toliko vrcholech táhly se prouhy, jakoby kolem vznešených čel růžové, zlatem protkávané pásky. V dolinách se honili již stínové, a v soumraku večerním chystala se krajina k nočnímu odpočinutí.

Ticho bylo vůkol, ticho slavné, ve slavném chrámě přírody. Jen ohlas koňského dusotu rozléhal se rovinou, po nížto se jelo od Čáslavi k Malínu. Byli to tři jezdcové. První z nich, silné tělo v drahém brnění rytířském, sedě na hřmotné ryzce, hlavu maje k prsám skloněnou, v hlubokých zdál se býti potopen myšlenkách. Ani slova nemluvil, a když se mimojdoucí na druhé dva taktéž v hlubokém mlčení za ním jedoucí zbrojnoše podíval, lehko mohl na myšlénku připadnouti, že to za večerních temností z hrobů vzešlí stínové jsou, kdyby nebyl první čas po čase známou tehdáž píseň začínal, v kterouž i temnými hlasy druzí dva přizvukovali.

Takto jedouce ve tmách večerních, dorazili na místo, kdežto se čtveré cesty scházely. Koně začali frkati oznamujíce, že cítí jiných na blízku.

A vskutku, sotva se několik kroků temnotou hustou probrali, shledali jezdcové, od Čáslavi jedoucí, že na cestě křížové, na všech čtyrech ramenech po dvou stojí jezdci neznámí.

„Obrať koně svého v levo, Vilíme Liebenthalský!“ ozval se jezdec na cestě stojící, kterou se jelo k Sedleckému klášteru, a ostatní hnuli se z místa svého, koní svých v tutéž obracejíce stranu, a rytíři, z Lichnice příchozímu, cestu zastupujíce.

„Kdož vám dal právo, vyměřovati kroků mých?“ táže se rázně Liebenthalský. „Vyjeli jste pod pláštěm nočních temností na krvavou loupež?“

„Sbor svatého Václava volá!“ zvolalo všech osm jezdců hlasem sjednoceným, rázně zvučícím.

Podobaliť se hlasové jich hlasům andělův, zovoucích hříšníka k soudu.

„Prosím vás, pane rytíři!“ promluvil zbrojnoš k Vilímovi, blízko k uchu se mu nakloniv, „nezdráhejte se šlapati v šlépěje těch trkavých beranů. Kdybychom i každý z nás jednoho na pravou a opět jednoho na levou vzali, zbudou ještě dva, kteří nám zadky protrkají.“

„Sbor svatého Václava volá!“ zvolalo ještě jednou všech osm jezdců hlasem sjednoceným, vysokým.

A ihned začali píseň nápěvu slavného, a zvukové její zalétali daleko po zesnulé krajině, jednak přetrhováni jsouce koňským dusotem, jelikož všech jedenácte jezdců nyní jednou cestou bralo se podle potoku k Sedleckému klášteru.

Štěkání velkých psů začalo se rozléhati okolo roztáhlých zdí klášterních, když se jezdcové k nákladnému stavení Sedleckých cisterciáků přibližovali.

Avšak jeden zpředu na širokohřbetném vraníku se houpající, prsty na rty vloživ, třikráte silně zahvízdnul, načež i ostražití psi na povědomé znamení utichli, časem leda toliko temné vydávajíce kňučení.

V klášteře, zdálo se, že již na hosty čekali; neboť jezdcové ani na bránu nezaklepavše, ani nezvolavše, průchod otevřený nalezli. Dutě zaznívala kamenná chodba, když se po ní tolikero koňských kopyt pohybovalo. Na velikém, čtverhraném dvoře slézalo se s koní, a dva silní oděnci meč odepjavše rytíři, odváděli jej v stavení, zbrojnoše jeho zůstavivše péči jezdcův ostatních.

Ve tmách hustých, že ani ruky před očima viděti nebylo, po křivolakých chodbách kráčel Vilím se svými průvodci. Avšak tito zdáli se tu býti velmi povědomí; neboť vedouce rytíře za ruku, bez zastavení dvéře otvírali a zavírali, aniž kde zavadili. Žádný z nich ani slova nemluvil.

Konečně dvéře otevřeli, jimižto se jim proud světla vstříc vyvalil. Vstoupili v sakristii, a skrze ni, prostředkem v tuhé tichosti tu sedících mladších bratrů klášterních, v ozářený, tichý chrám.

Duše Vilímova ztrnula podíváním na toto velikánské stavení, jehožto vzdálenější obrovské podoby jenom v polosvětle se míhaly, jakkoliv na blízko, kolem žasnoucího diváka, ze sta svícnů a svítilen záře jasná se rozlévala. Po obou stranách před velikým oltářem sedělo dvacet řeholníků; seděli tu v pěkném bílém klášterním rouše, nemluvíce, ani sebou nehýbajíce. Uprostřed nich, proti oltáři, kolem stolu modře a bíle potaženého, sedělo devět jinochů v oděvu rytířském, stejném, modré a bílé barvy. Na jich plecech místo mečů visely loutny. Na stole pak ležela dýka, jediná zbraň v celém sboru. I podobaloť se veškeré shromáždění spíše k přátelskému sejití se veselomyslných soudruhů, hotovících se nyní k líbeznému a míruplnému rokování, nežli sboru mravokárnému, kterýž se neostýchal, rytíře poháněti k soudu. Ani přísnost, ani zasmušilost nebylo viděti na těch rozličných tvářích; ba spíše se na nich ona lhostejnost jevila, která při obřadech, často již konaných, samovolně i ve tvář i ve slova lidská vplyne. Jedinou výminkou byla asi osoba, stranou jako již za oltářem sedící a v tmavý, široký plášť zahalená. Ta jediná okem planoucím brzo řady řeholníků, brzo sedící kolem stolu jinochy probíhala, i opět k sakristii se otáčejíc, nyní na Vilíma pozor svůj obrátila, kteréhož byli oděnci až na stupně dovedli, po nichžto se jako na malý předsínec před veliký oltář přicházelo, a kdežto shromáždění soudcové seděli. Leč ta jediná podoba vážnější nebyla dosti důrazná, aby celý ten libý dojem byla zničila, jakový se z pohledu na veškeré shromáždění v srdci přistupujícího rytíře byl urodil. Na cestě z hradu Lichnického, po sjetí se s oděnci na křížové cestě, a při chůzi tmavými chodbami klášterními byli mu na mysli obživli obrazové tajných sněmů spravedlnosti, jací za časů tehdejších po německých jeho vlastech hrozným způsobem vládu svou rozkládati začínali.

Avšak tuto ani v podzemním, strašlivém klenutí, ani mezi meči a sudlicemi, ani mezi zakuklenci se neshledav, dílem polovic tíže s prsou odhodil a smělosti nabyl, jaková se ovšem s prudkou jeho přirozeností dobře srovnávala.

Rychlými, takořka smělými, odvážlivými skoky po stupních přeběhnuv, se zpřímeným týlem, s prsoma napnutýma a hlavou pozdviženou naproti jinochům podle stolu se postavil.

„Jaké jest požadování vaše, milí pánové?“ jal se tu slovy ráznými tázati, až to po tichém, vysokém chrámě hlasitě zazvučelo.

Na to za nějakou chvíli zase tuhé mlčení nastoupilo, až pak jinoch uprostřed devíti soudců sedící mírným hlasem odpověděl:

„Nevstupuješ-li ty sám s požadováním v posvátný tento sbor — u konce jsme se vším dalším vyjednáváním. Vyřknut již nad tebou sboru sjednoceného soud — a podle toho bude se k tobě chovati.“

„Zdá se mi, milí pánové, že si velmi snadnou práci činíte, pronášeti soudy nad rytířem, kterýž mimo to ani v počet bohatýrů českých nepatří. Kdož vám práva udělil, mladíci, scházeti se potajmo a zatracovati muže počestné?“

„Před obličejem Boha vševědoucího sešel se sbor pěvců svatováclavských, sešla se s ním řehole nábožná mužů zkušených, aby zamezili nepravostem, počínajícím sežírati zdravé údy krajů vlastenských. S tváří odhalenou, s čelem odkrytým činíme tu právo Bohem dané — a to-li Vilímovi z Liebenthalu méně platí, nežli právo, udělené mocí světskou — čti a nereptej!“

A po slovech těch povstal soudce, Vilímovi nejblíže sedící, a veliký list pergamenový před ním rozvinul.

„Vilím Liebenthalský nedovede sice, tuším, čísti jazykem naším otcovským,“ řekl při tom, „tento podpis ale slove: Václav Druhý — pečeť tato jest pečeť královská — a obsah listu jesti zplnomocnění, souditi nad životem a nad smrtí.“

Žhoucíma zrakoma těkal Vilím za prstem soudcovým, jakž mu tento jednotlivé částky objasňoval.

„Nade mnou soudí jiný pán!“ zkřiknul posléze. „Ani soudu vašeho, ani soudu krále Václava rytíř německý neuzná!“

„Rytíř německý provinil se mezi námi — na právu krále Václava, i mírně jemu odměříno pokuty, an jej za pomezí vypovídáme, abychom ubránili dalším přestupkům.“

„Jaký jest přestupek můj?!“

I pokynul soudce, a přivedena jest služebná dívka slečny Lichnické.

„Navštěvoval rytíř Vilím z Liebenthalu slečnu Eližbětu Lichnickou času nočního?“ tázal se jí soudce.

„Tělo Páně přijala jsem k potvrzení své žaloby,“ odvece dívka hlasem nebojácným. „Nezapomněl pán zajisté na noc, když hořela černá kovárna.“

A přiveden pak Vávra, zbrojnoš z hradu Lichnického.

„Slyšel jsi rozmluvu rytíře Vilíma a slečny Eližběty, jako dvou se milujících?“ tázal se ho soudce.

„Jestli jinak věc jest zamilovaných — svatou přísahu na to vykonám, že jsem obou nejednou viděl v zahradě Lichnické, kdež nejsou loubí tak přehustá, abych byl pana Vilíma i slečnu kamenného srdce nepoznal.“

Takto odpovídal zbrojnoš.

Hněvem i hanbou roznícen, s pěnícími se ústy zakřiknul ho obžalovaný, zapomínaje na posvátné místo.

„Pacholku! mrzká nádobo lsti a úkladu! Ty se opovažuješ, čelo proti čelu, žalovati na pána? A vy, počestní rytířové, vyhlášení soudcové svatováclavští, takový máte mezi sebou pořádek, že slovo nevěrného sluhy, slovo pomatené dívky svědčiti může proti rytíři? Z rodu stejného ať se mi žalobník dostaví — směle se mu do očí podívám!“

„Tedy se podívej!“ zazněl na to hlas rázný, ale libozvučný, pochodící ze zadu od velkého oltáře, a postava až dosaváde tam tiše sedící vzchopila se a krokem rychlým vstoupila před Liebenthalského. Široký plášť se jí na prsou rozhrnul, a v plné záři kolem hořících světel stál před ním — král Václav.

„Připomeňte sobě kvas na Hoře Kutné, v domě našeho milého Rutharda!“ začal slovem přísným. „Tenkráte vám nebylo s potěšením, pane Vilíme z Liebenthalu, že vás král Václav přepadl. Milost královská šetřila až do dneška pověst Eližběty — jak se pravilo, srdce kamenného — nyní vám ale radí, učiniti taktéž a rychlým odjezdem ochrániti čest jména svého i jejího. V sítě jste se zapletli, z nichž se vám nikdy nelze k cíli dostati; neboť dokud já vládnu v českých krajinách — na to se vám tuto před boží tváří životem dokládám, nebude nikdo Lichnické slečny ženichem, leč by věrně od ní ustanovený úkol vykonal. — Po schůzce jest, milí pánové!“ mluvil dále ku sboru shromážděnému se obrátiv. „Děkuji vám ve jménu ctnosti a blaha lidského, nábožní otcové, že jste ochotně přivolili, svědky býti nestranného výroku. — Obžalovanému staň se podle soudu spravedlivého!“

Nábožná píseň zazněla v chrámě, roznášejíc se délkou a výškou nádherného stavení.

Na to hlasové opět umlkali, okna se zatemňovala, a hluboké půlnoční ticho rozlehlo se opět po veškerém stavení klášterním, jakož leželo na okolní krajině.

A opět jelo podle potoku, v tu stranu k městu Čáslavi, jedenácte jezdců. Koně, napojeni a nakrmeni jsouce, bujně si odfrkovali, avšak jezdci se tiše ve spolek chovali. Jeloť osm oděncův sboru svatováclavského, doprovázejících Vilíma Liebenthalského a jeho dva zbrojnoše za pomezí království Českého.